Když se začátkem devadesátých let rozpadlo sovětské impérium s Varšavskou smlouvou, vznikla teoretická otázka, zda zachovat Severoatlantickou alianci. Došlo se (naštěstí) k závěru, že tuto vojenskou strukturu jedné části bipolárního světa by nebylo moudré zrušit, ani když (dočasně) zmizel její hlavní potenciální protivník. Když se koncem devadesátých let řešila praktická otázka, zda mezi novými členy NATO má být i Česká republika, došlo se (naštěstí) rovněž ke kladné odpovědi. Česko se stalo právoplatným členem Severoatlantické aliance 12.3.1999 - právě před 10 lety.
Tehdejší prezident Václav Havel po podpisu přístupových protokolů řekl, že členství v NATO nám dává „naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi“, a zároveň „vyjadřuje jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě“. Počáteční entuziasmus z členství ČR v nejsilnějším vojenském bloku světa vzápětí utlumilo absurdní „humanitární“ bombardování Jugoslávie leteckými silami NATO pod velením Javiera Solany. Aliance zahájila leteckou operaci Allied Force proti Svazové republice Jugoslávie 24.3.1999 s cílem zastavit vyhánění Albánců z Kosova. Nálety trvaly 78 dnů, počet obětí se odhaduje až na 2500 mrtvých a 5000 zraněných. Šlo nejen o protiprávní akt agrese, jenž pošramotil důvěryhodnost NATO, ale i o precedent, který oživil dřímající imperiální choutky Ruska. Kredit aliance se u většiny české veřejnosti hluboce propadl, objevily se i pochybnosti o správnosti členství v organizaci, která nectí své vlastní zásady.
Naprosto odlišná situace vznikla po teroristickém útoku na americká města v září 2001. Tehdy aliance poprvé použila článek 5 zakládající Washingtonské smlouvy z r. 1949, který stanoví, že ozbrojený útok proti jedné nebo více ze smluvních stran v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, včetně uplatnění práva na individuální nebo kolektivní obranu, podle článku 51 Charty Spojených národů. Napadené smluvní straně nebo stranám pak každá smluvní strana pomůže tím, že „neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti". Ačkoli měl tento článek v době vzniku NATO odradit především Sovětský svaz a jeho satelity od útoku na západní Evropu, použit byl až 10 let po zániku SSSR. Až na extremistické organizace přijala světová veřejnost (včetně české) zahájení vojenských operací s pochopením a uznala morální právo členů NATO zasáhnout proti teroristickým skupinám na území Afghánistánu.
Poslání aliance definované Washingtonskou smlouvou a smysl českého členství v NATO vyjádřený Václavem Havlem zůstávají v platnosti stejně, jako před 60, resp. 10 lety. Potvrzuje to vývoj geopolitické situace, ruská neoimperiální politika i formování multipolárního uspořádání světa s novými hráči. NATO se špičkovou technickou úrovní výzbroje zůstává jediným vojenskopolitickým uskupením, jež by mohlo účinně chránit euroamerickou civilizaci. Nebezpečně nevyrovnaná ovšem je početní a technická úroveň vojenských sil jednotlivých členů aliance, a to i v našem případě. Zatímco například úkoly misí pod velením NATO v Afghánistánu plní zhruba 50 tisíc Američanů (prezident Obama jejich počet navyšuje o další tisíce), 8.000 Britů, skoro 3.000 Francouzů (Francie se po 43 letech vrací do vojenských struktur NATO), 2.500 Kanaďanů, 1.130 Poláků a 750 Dánů, Česko, které má dvakrát více obyvatel než Dánsko, snižuje počet svých vojáků ze 490 na 403. ČR navíc neplní ani svůj závazek vydávat ročně 2 % HDP na ozbrojené síly.
Podceňování výslovných a skrytých hrozeb se nikdy nikomu nevyplatilo. Svědčí o tom i československé zkušenosti s Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR. Ústupky nátlakové a záludné politice Putinova Ruska, které touží zaujmout dřívější velmocenské pozice a znovu obsadit ztracená území, by pro NATO mohly být zničující. Vstřícný postoj ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova k americkým odzbrojovacím návrhům a politice „nového začátku“ by neměl nikoho oklamat. Je to jen oťukávání témat prostodušně nastolených Barackem Obamou a hledání slabých míst. Varovným signálem může být Lavrovův bezprecedentní pokus situovat středoevropské postkomunistické země do zájmové sféry Ruska ve východní Evropě, stejně jako nápad Hillary Clintonové nebrat v úvahu ruskou agresi do Gruzie. Dnes už Rusko není outsiderem světové politiky jako v době našeho vstupu do NATO, ale nebezpečným hráčem hrajícím vysoce promyšlenou partii. Na ruské šachovnici je také íránská figura, která Rusku může pomoci partii vyhrát. Rusko (ve zvláštních vztazích) s Íránem jsou možná nebezpečnějšími protivníky NATO než byla Varšavská smlouva. Čelit kombinaci špičkových analytiků sovětských tajných služeb, fanatiků iránských revolučních gard a vyděračů se surovinovými zdroji nevyžaduje od aliance pouhou vojenskou či technickou převahu, ale i mnohem sofistikovanější přístup než používá protistrana.
Dnes nestačí mít na dveřích vizitku NATO. Důležité je, zda dveře střeží inteligentní síla, která je schopná spolehlivě dostát všem spojeneckým závazkům. Nemálo lidí se obává, že současná podoba NATO včetně českého segmentu za těmito nároky zaostává.
