Někdy mám dojem, že mi čas protéká naprázdno mezi prsty. Kladu si pak otázku, co jsem to vlastně celý rok dělal. Ještě že mám diář. Ani zdaleka to není jen pomůcka proti zapomnětlivosti. Jeho význam roste s tím, jak se z něj stává archivní dokument a pomůcka proti pocitu ztraceného času. Tak co jsem to tedy celý rok dělal, s kým jsem se setkal, co jsem napsal, kde jsem byl, co mě celý rok provázelo, co mi dělalo radost a co smutek.
Měl jsem hodně studentů. V letním semestru jich bylo 205. Všichni sice na moje přednášky nechodili, ale vyzkoušet jsem je pak musel všechny. Ústně. Obvykle mi stačí vyslechnout pár vět, abych poznal, co v nich je. Asi už jiný nebudu, ale když něco neumějí, jako první mě vždycky napadne, že jsem jim to špatně vyložil nebo nedoložil příklady, které by se jim pořádně zasekly do hlavy. Dobrý kantor by to takhle umět měl. Nakonec se ale vždycky potvrdí léta opakovaná statistická pravděpodobnost, že 10 % studentů je skvělých. Já si pak řeknu, že kvůli nim jsem přece tady a moje námaha a únava stojí za to. To jsou ti budoucí tahouni naší země.
Párkrát do roka se u Vladaře na Malé Straně schází bývalá česká vláda Petra Pitharta. Bohužel dostala tehdy počátkem 90. let jen dva roky času na práci. Stihla toho ale za tu krátkou dobu hodně. Určitě byla ze všech polistopadových vlád nejlepší. To neříkám proto, že jsem v ní sloužil. Nejlepší prostě byla. Žádné skandály se nekonaly, i když pokusy o ně byly, příležitostí k nim bylo až běda. Už nějakou dobu však nejsme kompletní, odešli František Vlasák a Milan Horálek, další na schůzky pro nemoc nechodí. Zvláště mi chybí Milan Horálek. Byl to můj učitel, v roce 1964, když jsem končil vojenskou základní službu, mi nabídl místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. Po létech jsme se pak potkali v české vládě, učitel a žák.
Dvakrát v roce 2014 jsem byl na koncertě Milana Zelenky v Atriu na Žižkově. Na tom prvním koncertě hrál Milan španělskou klasiku, na druhém pak vlastní skladby spolu se svým synem Vilémem. Milan je profesorem na Hudební akademii múzických umění. Je světově uznávaný, vychoval řadu vynikajících kytaristů. Známe se od útlého dětství, po jeho posledním koncertě jsem mu věnoval film, který někdy koncem 40. let natočil můj dědeček, trvá sotva minutu, hrajeme tam s Milanem fotbal. Tehdy to bylo na okraji Prahy ve Strašnicích, kde jsme oba bydleli, odpadky se dávaly podle cesty, pak byla louka, kde jsme si hráli. Dnes je na tom místě sídliště Malešice. Naše staré přátelství jsme obnovili, když jsme se jednou potkali na Malé Straně, on kráčel na Malostranské náměstí na HAMU a já do Sněmovní ulice do Parlamentu.
Dvakrát jsem se účastnil tenisových turnajů dvojic. Oba turnaje pořádají moji skvělí přátelé, které jsem získal během našeho působení v privatizaci. Jeden turnaj pořádá David Soukup, ředitel nemocnice v Ostrově nad Ohří se svým otcem Michalem. Michal je můj bývalý náměstek, začínal s privatizací jako předseda okresní privatizační komise v Karlových Varech. Jmenoval jsem ho tehdy do funkce na doporučení jeho bratra Karla, s nímž jsem pracoval v Ekonomickém ústavu. V roce 1990 jsem naléhavě potřeboval lidi do okresních privatizačních komisí. Karel pravil, že o někom ví, že je z Varů a že nebudu litovat. Opravdu jsem nelitoval, Michal byl skvělý.
Druhý turnaj pořádal Petr Fišer, který na ministerstvu privatizace začínal jako mladý právník, zrovna po škole. Jeho úkolem bylo prověřit každý kus majetku, který měl být privatizován, jestli na něm nelpí nějaké restituční nároky. Byl by to obrovský průšvih, kdyby se prodával majetek, který se měl někomu v restituci vrátit. Petr jako právnický zelenáč neudělal nikdy chybu. Žádnou. Klobouk dolů před ním. Moje účast na tenisových turnajích bude asi muset skončit, bolí mě nohy, hraju čím dál hůř, rodina mě napomíná, abych se konečně pořádně podíval do občanky na své rodné číslo. Těm turnajům, kde hraju, synové říkají Geront Open.
Určitě nejdůležitější událostí roku byla moje návštěva Památníku obětí nacismu v Drážďanech, který byl v září zrovna otevřen. Jsou tam shromážděny, utříděny a vystaveny dokumenty o všech, kteří tam za války zahynuli. Dokumenty o Čechoslovácích dávala dohromady paní Veselská z Židovského muzea. Navštívil jsem ji několikrát, přinesl fotografie tatínka, jeho seminární vysvědčení, které mu v roce 1934 podepsal jeho učitel na filozofické fakultě Dr. Edvard Beneš za práci Vliv tisku na válečného ducha moderní doby. A také válečný kříž, který tatínek od prezidenta Beneše dostal in memoriam. Drážďanský Památník ještě není ani zdaleka hotový, zatím jsou tam vystaveny pouze dokumenty o těch, kteří tam zahynuli, postupně budou vystaveny dokumenty i o někdejších vězních, kteří ale zahynuli jinde. Tatínek byl v Drážďanech odsouzen k smrti v prosinci 1944. Po náletu spojenců v únoru 1945 se mu podařilo uprchnout, vrátil se však pro kamaráda a byl zatčen znovu. Tisícovku uprchlých a pochytaných vězňů pak nacisté vlekli přes Míšeň do Lipska, kde byl tatínek v pátek 13. dubna 1945 popraven, dva dny před příchodem Američanů.
Budova bývalého zemského soudu v Drážďanech, kde je Památník umístěn, dnes slouží Vysoké škole technické. Soudní síň byla přestavěna na přednáškový sál. Když jsem viděl fotografii soudní síně a zábradlíčko pro obžalované a svědky, tuhla mně krev v žilách. Tak přesně tady stál můj tatínek a pronášel před vyslechnutím rozsudku smrti řeč, v níž přítomným vysvětloval, že nacismus musí být poražen a že bude poražen.
