Kalné ráno ve Washingtonu DC, už nic, vůbec nic nepřipomíná euforii volební noci; studenti v Georgetownu vyrazili do ulic, rozjařený dav před Bílým domem skandoval: "Obama, Obama! Yes, we can!" Nikomu se nechtělo spát. Elektrizující momenty!
Je den po volbách, které označujeme za historické. Bylo to jen kratičký mělký spánek a pak snídaně, jen tak na chodbě studia, které se stará o živé vstupy do televizního vysílání.
Na chvíli se ke mně připojí vrátná z lobby. Dáme si kávu, sledujeme monitory na stěně. Říkám, snad, aby nebylo takové ticho: „Jsem rád, že jsem tady. Víte, bylo to velké. Ta euforie včera na ulici… Vzdáleně mi to připomíná pád komunismu v Československu roce 1989.“
Důstojná Afroameričanka v nažehlené uniformě se na mě dlouze podívá a pak řekne: „To není podobné, to je úplně stejné. Možná ne pro všechny, ale pro mě ano. Vám říkali komunisti, kam můžete a kam ne. My jsme měli segregaci. Moje babička a moje máma to zažily. Viděl jste v televizi plakat reverenda Jacksona, když oznámili výsledek? Tohle je země, kde se plní ty nejneuvěřitelnější sny.“
To mi říká bez emocí a bez pohnutí žena, která pomalu ale jistě končí s velkou americkou snídaní na vidličku. Maso a zelenina v plastovém boxu z deli na rohu. Ještě načepuje kávu z automatu a pomalu se sune chodbou k výtahu.
Tohle není řečnická tribuna, ani ostře sledované živé vysílání. Tohle je jen ospalých pět hodin ráno ve světle zářivek na chodbě jednoho kancelářského komplexu uprostřed metropole USA. Tady není potřeba nic předstírat a není tu už ani energie něčemu podléhat.
Žádné fráze jen pravda. Tohle je historická chvíle.
