Slavný český režisér Miloš Forman slaví 85. narozeniny a vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize Petr Vizina se mu v osobním vzkazu rozhodl poděkovat za jeho tvorbu. „Narozeniny jsou událost osobní. U tak významného oslavence, jako je Miloš Forman, nechť je osobní i gratulace,“ píše Vizina.
Navždy budu mít před očima obraz dvoumetrového, vlasatého Indiána Willa Sampsona, jak ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem vytrhává ze země kryt hydrantu a prohodí jej oknem blázince. Nikdy mi z paměti nezmizí obraz F. Murraye Abrahama coby Salieriho, jak na smrtelné posteli proklíná Boha za to, že rozmařile obdarovává spratky, zatímco na slušných lidech nepochopitelně skrblí. Jenomže v tu chvíli se hned ozve smích Jima Carreyho, tedy komika Andyho Kaufmana z filmu Muž na měsíci. Nechal ses oblestít; víš přece, že rozmlátit okno blázince není nutně cesta ke svobodě a ten největší zápas s Velkou Sestrou člověk nakonec svádí sám v sobě. Závistivého, podlého Salieriho bez talentu si přece scénárista Shaffer s režisérem Formanem vymysleli, aby Mozartova genialita ještě víc zářila.
Nechal jsem se vašimi filmy obelstít – a nikdy vám za to nebudu dost vděčný.
Vaše filmy pro mě mají erotickou přitažlivost. Příběh válečného sirotka z Čáslavi, kterého nacisti připraví o rodiče a komunisti o možnost být doma Formanem, považuji za jeden z největších příběhů téhle země ve 20. století. Tou erotickou přitažlivostí mám na mysli hlavně vaše „americké“ filmy.
Přišel jsem na svět příliš pozdě, než abych ocenil verismus nové vlny, vašeho filmu Hoří, má panenko, i když si dovedu představit šok, když se lidi v Československu 60. let viděli v kině takoví, jací jsou, nikoliv jací mají podle plánovačů a ideologů být. Ale vaše „americké“ filmy pro mě přišly právě včas, aby mě Velká Sestra z Přeletu poučila o slabosti každé pomáhající profese, či spíš každé mocenské pozice, aby mě váš Amadeus poučil o věčném napětí mezi obdarováním a morálkou.
V životě jste si prý nekoupil pornografický časopis Hustler a erotický Playboy jen jednou, když v něm vyšel rozhovor s prezidentem Carterem. Přesto jste natočil film o Larrym Flyntovi, který na ženské nahotě zbohatl. S přesvědčením, že obhájíme-li svobodu vyjádření pro ty, kdo nás štvou, obhájíme nedělitelnou svobodu i pro nás. Erotickou přitažlivostí nemyslím ani fotky z Hustleru nebo sukničkáře Valmonta. Eroticky přitažlivý pro mě byl způsob, jakým jste mi před oči kladl obrazy lidské svobody.
Tenhle dialog z Přeletu přes kukaččí hnízdo kreslí velmi subtilním způsobem totalitářské, mocenské myšlení jako zdánlivě dobrý úmysl, starost a péči. Všeprostupující hudba v blázinci slouží jako anestetikum, zároveň je opatřením proti tichu a lidskému šepotu, který může působit podvratně. Tenhle dialog pro mě skvěle vystihl atmosféru ve znormalizovaném Československu 70. a 80. let. Velká Sestra odmítne hudbu ztišit a nakonec McMurphymu vynadá, že jí osahá sklo v dozorčí kukani.
„Promiňte, slečno, myslíte, že by šlo tu hudbu ztlumit, aby si kluci mohli povídat?“
„Ta hudba je tu pro všechny, pane McMurphy.“
„Ano, vím. Myslíte že ji můžeme malinko ztlumit, aby kluci nemuseli křičet?“
„Asi nechápete, že v tomto oddělení je spousta seniorů, kteří by hudbu neslyšeli, kdybychom ji ztlumili. Nemají nic jiného než tu hudbu.“
A ještě jedno poděkování, spojené s tím, jak jste s Theodorem Pištěkem dorazili na první filmový festival v Karlových Varech ve svobodnějších dobách. Obdivně jsem sledoval dva držitele Oscara, jak přijíždějí před hotel Thermal na bicyklech. Takhle mi o létě 1990 a cestách na kolech vyprávěl váš přítel, kterému říkáte Dóďa. Mluvíte spolu někdy?
Popravdě, musím říct, že právě na ty tři cesty na kole s Formanem vzpomínám vlastně nejraději. Tam bylo všechno, co jsem si mohl přát, okamžiky, které mě provázejí celý život. Jednou, na dlouhé štrece, jsme projížděli poli se slunečnicemi. Nevím, jestli jste to někdy zažil, když přírodě klapne všechno do sebe. Obloha, vítr, zvuky… najednou to přestává být realita. Trvá to pár vteřin a je konec, už to neplatí. Podobných momentů jsem zažil několik. Jeli jsme naslepo, jen podle Michelina, kde měla restaurace minimálně dvě hvězdičky. Já bohužel jsem si z Formana dělal celý život legraci, že si píše deníček. Říkal jsem mu: Člověče, to dělají oktavánky. Ale kdyby tu teď byl, vzal by deníček a věděl by přesně. Ve Francii je v každé vesnici nádherný románský nebo gotický kostelík. Venkovské kostely byly další vrcholný zážitek té cesty. Pamatuji románský venkovský kostelík, se sloupem a dvouokénkem, jímž procházel proud světla. Světlo směřovalo před oltář, tam seděl na židli kluk a preludoval na koncertní kytaru. V první řadě seděly dvě holky a poslouchaly. Ten zážitek se slunečním reflektorem v tom prostoru… to už nikdy nezažiju.
Díky za ty obrazy lidské svobody i slunečnic u cesty. Fanoušek vašich filmů i cyklistiky.
Petr Vizina vede kulturní redakci zpravodajství České televize. V minulosti působil v Lidových a Hospodářských novinách, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu. Spolupracuje s Českým rozhlasem.
