Když si čtu analýzy povolební situace od různých našich komentátorů, analytiků a politologů, probírám se bludištěm hypotéz, volných jízd a krkolomných dedukcí, co všechno zlého se nejspíše vyklube, nebo může vyklubat z nové politické strany ANO Andreje Babiše. Zatímco však analytici a politologové takto seděli, ždímali si mozky u psacích stolů a vymýšleli obrazy černé budoucnosti, kterou nám skoro jistě chystá Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, sociální demokraté spolu s prezidentem začali dle své nátury ihned po volbách rovnou konat a rozlívat bahno a špínu. Lhali, intrikovali a plánovali vzájemné podrazy. Žádný analytik ani politolog nic takového ani náznakem nepředvídal.
Andrej Babiš mezitím čekal, až bahno v ČSSD sedne a bude trochu víc vidět. Možná se i bavil pozorováním bratrovražedného boje sociálních demokratů. Za jiných okolností by mohl být spokojený, že nemusí hnout ani prstem, když se jeho političtí konkurenti likvidují sami. Jenomže mu bylo jasné, že se sociálními demokraty jako vítězi voleb bude muset do vlády. Zjevně se mu do toho ale nechce. Spolupracovat s někým, kdo má na některé věci jiný názor, se dá vždycky, i když nalézat kompromisy je pracné. Ale jde to. Politika ostatně nic jiného není. Spolupracovat ale s lidmi beze cti a studu nejde, nikdy nevíte, jaké pikle právě kují a co vlastně mají za lubem. Pryč od nich.
Z čeho jsme vlastně měli mít strach u Andreje Babiše po jeho volebním úspěchu? Nejprimitivnější část komentátorů brnkala na osvědčenou strunu české závisti a zášti proti bohatým. České pohádky pro prostý lid se jen hemží pupkatými boháči, kteří okrádali chudé poctivce. Babiš nezůstal v povolebních komentářích ani jednou bez přídomku miliardář. V Americe je velký majetek kandidáta na politickou funkci naopak zárukou, že ten člověk nevstupuje do veřejného života proto, aby zbohatnul a pomohl si. Předpokládá se přímočaře a dobře, že když uměl podnikat a hospodařit na svém, že to bude umět také s veřejnými zdroji. Mýlka je samozřejmě možná, není dokonce ani nikterak vzácná, ale vždycky se slušně čeká, až se pádně prokáže. Předem se nikdo neodsuzuje a o nikom nepředpokládá, že zbohatnul špinavým způsobem. Pokud by tomu opravdu tak bylo, hanba pak musí dopadnout především na policii, prokurátory a soudy.
V politice je však možné hrát do vlastní kapsy také mazanějším způsobem, než pobírat jen plat, cestovní náhrady a další podobné dávky. Politik má možnost ovlivňovat nebo dokonce utvářet legislativu ve svůj prospěch nebo prospěch osob s ním spřízněných. V Česku bychom nemuseli dlouho hledat, abychom takových případů našli kopec. Nesmrtelnost akcií na majitele v listinné podobě, kterou jim udělili výlučně poslanci, protože poskytují úkryt podvodníkům se státními zakázkami z řad ministrů a politických přátel, jsou jejich učebnicovou ukázkou. Manipulace s dotacemi na produkci energie z obnovitelných zdrojů (fotovoltaika) jsou dalším školním příkladem gigantické rozkrádačky veřejných zdrojů organizované volenými politiky. Není ale žádný důvod, aby oprávněné rozhořčení veřejnosti odnášel někdo, kdo uspěl ve volbách, na veřejnou funkci teprve čeká jako Andrej Babiš a zatím se ani neví, jakou bude kromě poslaneckého mandátu mít. Mávnout rukou se slovy „všichni politici jsou stejní, všichni jen kradou“ je gesto dobré tak do hospody čtvrté cenové skupiny, nehodí se však, aby komentátoři a publicisté takový názor lidí podněcovali a stavěli na něm dokonce své povolební komentáře.
Stojí také za to podívat se, jakými lidmi se ten který politik obklopuje a nechá si od nich radit, když ne rovnou poroučet. ODS nám v minulém volebním období představila celou galerku velmi pochybných lobbistů. Nyní se nás po volbách snaží ujistit, že kmotrům už je konec. Snad. Uvidíme. Přáli bychom si to. Opět ale nemáme žádný důvod k tomu, abychom nově jmenovaný tým poradců Andreje Babiše házeli do jednoho pytle s Rittigy, Janoušky nebo dalšími, jak se vlastně ti všichni jmenují. Z týmu poradců Andreje Babiše znám velmi dobře jednoho právníka, JUDr. Roberta Pelikána. Znám stejně dobře jeho maminku, JUDr. Irenu Pelikánovou, mou bývalou kolegyni z Komise pro cenné papíry, která nyní působí jako soudkyně u Evropského soudu v Lucemburku. Oba mi pomáhali, když jsem psal proti listinným akciím na majitele (doručitele). Robert píše své blogy, je z nich jasně patrné, z jak dobrého těsta je. Nikdy by se nespolčil s někým, kdyby měl jen závan pochybnosti, že mu nejde o totéž, o co jemu, totiž o vládu práva. O „rule of law“ jak se to tak pěkně říká v angličtině. Robert i jeho maminka jsou sice franštináři jako já, ale něco se dá říci dobře jen anglicky.
