17. listopad se blíží. Čím méně listů zbývá v kalendářích a diářích, tím více se vyjevují očekávání některých občanů. 17. listopad se blíží a letos trochu připomíná vzývanou sochu pohanského bůžka. 17. listopad se blíží a prohlížením novin a časopisů, sledováním televize, poslechem rozhlasu a procházením internetových stránek i sociálních sítí se jeden přesvědčí, že někteří občané vzhlíží ke dni dvacátého výročí jako k datu, s nímž by měla přijít jakási změna, vysvobození z doby skepse. Protože když ne letos v listopadu, tak kdy už, že?
Listopad ’89 jako modla v časech skepse
Pohledem neinformovaného cizince se může zdát, že s rokem 1989 přišlo Česko o pohádkovou selanku. Už žádná produkce nad plán, už žádná mávátka. Místo toho mluvil první polistopadový prezident v devadesátých letech o blbé náladě. Druhý polistopadový prezident pak na začátku milénia o korozi demokracie. Zajímalo by mě, o čem budou mluvit příští měsíc. I bez jejich vyjádření totiž čeští občané dávají jasně najevo nevoli se současným společenským vývojem. Spokojeno s ním je jenom 14 procent Čechů.
V Česku řádí hospodářská krize a jen ve městě, odkud pocházím, je bez práce každý čtvrtý člověk. Ale do Maďarska daleko. Média navíc jedním dechem dodávají, že spolu se Slovinskem patří Česká republika mezi jediné dvě země bývalého východního bloku, které se v průzkumu OSN umístily ve skupině osmatřiceti zemí s nejlepší životní úrovní na světě. Čechům by se tedy nemělo žít až tak zle, a přesto nejsou právě nejšťastnější. Klidně mne označte za levicového idealistu, ale v tomto případě nejde o nespokojenost vycházející primárně z nedostatků materiálních, ale z nedostatků, které trh nezobrazí. Tady jde o nedostatek idejí.
Modla listopadového výročí
V době dvacátého výročí proto někteří z občanů (snad někteří studenti, snad někteří novináři, snad část vysokoškolsky vzdělaných, snad i jiní) požadují změnu, respektive výrazné potvrzení toho, že vývoj veřejného prostoru České republiky dvacet let od doby, kdy se země na tuto cestu vydala, vede správným směrem. Chaos a politické půtky, které v české politice zaznamenáváme od nástupu Stanislava Grosse do funkce předsedy vlády (a kterým stále náruživěji asistuje většina médií), tomu totiž zatím nenasvědčují.
Výzvy nespokojené části české veřejnosti se objevují v tisku (Karel Pacner – Mám strach o naši zemi), na internetu (bezpočet petic na Facebooku) a prostřednictvím rozličných aktivit i v televizi a v rozhlase. A ač s nimi v zásadě sympatizuji, nemohu se ubránit myšlence, že z celého data se stala modla a že část českého národa se nechala uřknout osudovými dvacetiletkami českých dějin. V očekávání dvacátého výročí sametové revoluce se totiž upíná k lecčemu a hledá, co by se mohlo stát úředním razítkem na porevoluční společenské genezi.
Všechny nashromážděné negativní události posledních let a měsíců (série korupčních kauz, rostoucí populismus, volby nevolby, české předsednictví a Klausův Lisabon, humoreska prezidentské volby, stop americkému radaru, polarizace politické scény a v neposlední řadě přízrak Kremlu) nahrávají očekáváním, že společnost i vládnoucí elity se s listopadem proberou a plácnou se přes pusu. Že se navrátí porevoluční étos, nebo minimálně zdravý rozum a chuť posunout českou společnost dál.
Otázky na cestě z doby skepse
Jenže: Nač ta přehnaná očekávání ohledně data? Nač čekat na 17. listopad? Dvacáté výročí, jakkoli je významné, je jen jedním dnem v kalendáři a jedním sloupcem v diáři. Papírové stránky se rychle otáčejí. Česko výročí nezmění (pokud se revoluce nebude reprízovat) a kritici současných poměrů procitnou na konci listopadu s ještě hlubší kocovinou.
První cestou ke změně jsou volby – když už ne na podzim, tak potom na jaře. Příští vládní koalice potřebuje silný, nezpochybnitelný mandát. I zde však budou Češi na začátku cesty za naplněním vyschlého veřejného prostoru. Hlavním cílem je zaujmout dnešní statickou a pasivní veřejnost a dovést ji k celospolečenské diskusi o smyslu, postavení a směřování země. Nyní se totiž zdá, že veškerý zájem politiků a občanů o prostor jménem Česká republika vyhasnul po české integraci do euroatlantských struktur. Pro upřesnění: Do Severoatlantické aliance jsme vstoupili před deseti a do Evropské unie před pěti lety.
Ptejme se: Moskva, nebo Washington? Evropská unie, nebo cesta ke Švýcarsku? Sociální stát, nebo tržní boj? Náklady na vlastní armádu, nebo spolupráce NATO za cenu misí? Uhlí, ropa, plyn, nebo obnovitelné zdroje? Chceme být evropský stát, úplně otočit kormidlo současného směru, nebo nebezpečně lavírovat na pomezí? V neposlední řadě nezůstávejme jen u dotazu, čím může svět pomoct Česku, ale ptejme se také, čím může Česko pomoct světu. Zmíněné otázky jsou vzhledem k dlouhodobé perspektivě jejich odpovědí natolik zásadní, že bychom neměli otálet. Diskuse a hledání odpovědí budou lepším naplněním listopadových vizí, než zapalování svíčky před kalendářem s číslem 17. 11. I když i to je čin chvályhodný…
- Václav Havel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/67/6700.jpg
- Listopadová revoluce 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/522/52200.jpg
- Václav Klaus autor: Michal Doležal, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/35/3446.jpg
- Volby autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/149/14886.jpg