Opět musím vzdát hold vynálezcům onoho důmyslného způsobu cestování po Jadranu, totiž kombinace plavby mezi ostrovy a ostrovní cykloturistiky. I proto nemohu souhlasit s názorem Bedřicha Ludvíka, že kolo je „největší objev a zároveň omyl lidstva“ (Kolo sální omyl). Vždyť kolo rozpohybovalo člověka, dalo mu jakási pozemská křídla; kam bychom se bez něj hrabali? Kolo na zemi, loď na vodě či letadlo ve vzduchu, to nepochybně jsou (každý ve svém živlu) neméně geniální výtvory, jako panem Ludvíkem výlučně opěvované „obyčejné nohy“. Nemluvím ovšem o hypertrofických miliardách kol automobilů znešvařujících naši planetu, nýbrž jen a jen o prostém cestovním kole šlapacím, čili bicyklu.
Když takovéto kolo koncem 90. let rodinná firma Kukalových (dnes cestovka Geotour) poprvé propojila s elegantními jadranskými lodicemi a nabídla tento unikát turistům, nebyla to pouze lokální česká událost. Škoda, že se v oboru cestovatelství neudělují patenty, poněvadž česká „kololoď“ by měla jasné světové prvenství. Kolo-lodní výpravy se liší od všech ostatních i otázkou v titulku: kolo? Loď? O tom, zda v ten či onen den zvolím ten či onen druh pohybu, zda budu šplhat s kolem po horských silničkách, sjíždět asfaltky na pobřeží, nebo se houpat na vlnách z přístavu do přístavu, totiž nerozhoduje žádný průvodce, ale každý sám za sebe. Nabídka tras po ostrovech je pestrá. Ale kudy se vydat a jak moc být aktivní, záleží jenom na vás. A v této svobodě volby byl i jeden z četných půvabů našeho putování po jadranských ostrovech.
Jinak samozřejmě nemusí být volba vždy nejšťastnější, jak se letos ukázalo hned na začátku naší Jubilejní (už třetí) cesty. Silnice Jelsa – Sučuraj na ostrově Hvar je proslulá coby nebezpečná až „hrůzostrašná“. Je enormně úzká, bez svodidel a příkopů, zato na vysokých náspech. Na několika kilometrech se opravuje, což znamená jízdu po „makadamu“. Ujet na ní padesát kilometrů v 35 stupňovém vedru bylo věru náročné. Nebýt spásné konoby (hospody) cestou, byl by to zážitek intenzivní, ale nikoli pozitivní. Rozkošné městečko Sučuraj s přístavem a tisíciletým klášterem (pětkrát vypáleným Turky) ovšem stálo za nějaký ten pot. Naopak Korčula nás tentokrát nechala chladnými (bylo chladněji), i když jsme do Pupnatu stoupali silničkou jako do nebe. Také v Pupnatu jsou vlastenci a na radnici pamětní desky prvního chorvatského krále Tomislava a prvního prezidenta Franjo Tudjmana. Vlastenectví a lidová zbožnost jsou na ostrovech pořád živé, o čemž v přírodě a vesničkách svědčí i nové kapličky s mimořádně vkusnými soškami hlavně Panny Marie a sv. Antonína.
Lastovo, jako nejjižnější ostrov dalmatského souostroví, sloužil za Titovy vlády čistě vojenským účelům. Je prošpikován podzemními i podmořskými tunely, střílnami a kryty. Čtyřicet let vojenského užití se projevilo i devastací civilního sektoru, přesto patří ostrov přírodně i turisticky k nejzajímavějším. Užili jsme si cestu prostřílenou skalami na nejvyšší kopec Hum, kde Tito zřídil heliport. Zastávky s výhledy na okolní ostrůvky nám zpestřovaly i místní ještěrky, vůbec ne plaché, ale zvědavé a dokonce společenské. Stejně jako jistý střevlíkovitý brouk, který šetřil křídla a na rámu kola se vezl mnoho metrů nadmořské výšky. K nejintenzivnějším zážitkům patřil tříkilometrový sjezd volným kamením (bonbónek pro ostřejší bikery) od heliportu k zátoce Skrivena Luka. Starobylé hlavní město Lastovo je chytře vystavěné za kopcem, aby nebylo na očích pirátům a Turkům. Bohužel, skoro polovina historicky hodnotných domů je dnes prázdná a chátrá. Živo však bylo v konobě blízko kostela, kde hostinský čepuje proslulé Karlovačko a zvlášť sympatickým hostům (což byli Češi) půjčuje kytaru. Takže tu mocně zněly trampské písně a zpáteční cesta k lodi byla poněkud klikatá.
À propos lodě. Geotour jich užívá malou flotilu. Jsou to dřevěné dvojstěžníky se silným motorem a sehranou posádkou, nově rekonstruované a skvěle udržované. Pro přepravu kol nejsou nijak upraveny, kola posádka jednoduše vytáhne na horní zadní palubu a upevní proti vlnobití. Lodě poskytují komplexní servis včetně ubytování ve dvou až tří lůžkových kajutách, stravování v komfortní jídelně, opalování na sluneční palubě a koupání na volném moři. Jídelníček je samozřejmě jadranský, na talíři nám přistála např. velmi chutná ropušnice (zbavená ovšem jedových trnů na konci hřbetní a prsní ploutve), smažený hlavonožec oliheň (též bez chapadel) nebo hlubinná ryba oslič. Setkali jsme se i s vynikající hrachovou polévkou z cizrny neboli římského hrachu. Pivo, víno i dalmatské speciality jsou samozřejmostí lodního baru. Loď je zkrátka tím nejpříjemnějším místem celé výpravy.
V zemědělsky využívané krajině poloostrova Pelješac, kudy vedla naše další cesta, převládají vinice. Skvělá místní vína jsme ochutnali ve vesničce Potomje ve vinných sklepech rodiny Matuško (bezkonkurenční červené je Dingač). Na severní straně poloostrova v zálivu Malý Ston jsou rozlehlé pěstírny ústřic, které se tu podávají čerstvé takřka v každém bistru.
Nevynechali jsme ani Čechům dobře známou Žuljanu a objevili v horách ukrytou Osobjavu (nepřipomíná českou Osoblahu?), kde mají nejen perfektně rekonstruovaný kostelík, ale i novou mariánskou kapličku a místní nechávají auta otevřená s klíčkem v zapalování. Přes Podgoru, Tučepi a Makarskou jsme se přímořím vraceli k našemu výchozímu bodu – Baška Vodě. Na promenádě nás přivítal plakát nedávno osvobozeného generála Ante Gotoviny s nápisem „Hrdina a ne zločinec“.
Chorvaté jsou na svou samostatnost hákliví, a to i těsně před vstupem do EU. Nejsou bohatí a od Bruselu si toho moc neslibují. Jak nám řekl kapitán naší lodi před rozloučením, na členství v EU se netěší „ani malinko“. Jadranci jsou hrdí na svou přírodu, na svá stará města a na svou historii. Zdá se, že ke štěstí jim to zatím bohatě stačí.
