Úspěch evropské reformace zajistili Jan Kalvín ve Švýcarsku a Martin Luther v Německu. Evropská reformace měla teologické základy v úžasné hloubce. Oba reformátoři byli velcí teologové. Spojovala je myšlenka, že křesťan musí mít přímý osobní vztah k Bohu, že nepotřebuje ke svému spasení církev jako pozemského prostředníka. Je odsouzen k trvalé nejistotě, jestli je jeho život v souladu s Božími zákony. Každý den se na to musí ve svých modlitbách ptát, odpověď ale nikdy nedostane. Musí konat dobro, ale žádné sebelepší skutky mu spasení nezajistí. Sola fide, sola gratia. Omilostněn může být jen pouhou vírou, pouze z Boží milosti. Je fascinující, jakou sílu měly tyto abstraktní myšlenky, jak dokázaly shromáždit do reformované církve celé evropské národy.
Jan Hus zahájil reformaci v Čechách o sto let dříve než Kalvín a Luther. Jeho učení sice bylo inspirováno anglickým teologem a reformátorem Johnem Viklefem z Oxfordu, ve svých kázáních však útočil na církev za její kupčení s odpustky, za zhýralý život církevních hodnostářů a za obsazování církevních postů za úplatu. Ve svém slavném spise De Ecclesia z roku 1413 tvrdil velmi ostře a správně, že když biskup nebo papež nežijí v souladu se zásadami křesťanství, nemohou se pokládat za členy církve a nezaslouží si úctu.
Za napadání papeže byl Hus vyhoštěn z Prahy, znepřátelil si celou církevní hierarchii, ztratil i přízeň krále Václava IV. Svůj boj proti církvi nakonec zaplatil životem. To, co o církvi učil, byla pravda, teologickou hloubku, kterou shledáváme u Kalvína nebo Luthera, však ani jeho spisy ani jeho kázání neměly. Husova kázání v pražském kostele sv. Michala a později hlavně v Betlémské kapli byla velmi populární u prostého lidu, mluvila mu z duše, zapalovala jeho zášť vůči bohatým, kteří kázali vodu, ale pili víno. Hus byl vynikající řečník. K horlivým posluchačům v Betlémské kapli patřil i Jan Žižka, původem lapka, kterého amnestoval král Václav IV. Ten svým Dekretem kutnohorským navíc předznamenal český politický nacionalismus, když v roce 1409 změnil poměr hlasů na Pražské universitě ve prospěch Čechů. Do té doby měl každý ze čtyř národů na univerzitě - Poláci, Bavoři, Sasové a Češi - jeden hlas, po Kutnohorském dekretu připadly všechny tři hlasy „cizinců“ Čechům.
Jan Žižka pochopil Husova kázání jako výzvu k revoluci. Pochopil je správně. Hus si získal lid svým učením, že pán má právo vykonávat svou moc, jen když se řídí Božím zákonem, odmítal dogma o neomylnosti církve, tvrdil, že každý člověk se může postavit na odpor proti nesprávným tvrzením. Učil, že rozum rozhoduje, je-li Boží zákon ve společnosti uplatňován, nebo ne. Byl zastáncem myšlenky sociální spravedlnosti, spravedlnosti v rozdělování. Právě touto myšlenkou vrcholila obrovská zápalná síla husitského revolučního hnutí. Není proto divu, že násilí husitů, které odsuzoval a odmítal Petr Chelčický, inspirovalo a povzbuzovalo české komunisty, že se husitský palcát dostal jako symbol na klopy uniforem důstojníků komunistické armády. Krutost husitů sice měla také své domnělé teologické základy, ty však byly velmi pomýlené, a tak mohly sehrát jen politováníhodnou úlohu. Když husité vtrhli do Prachatic a začali tam vraždit, snad opravdu věřili, že se přiblížil druhý příchod Krista a že napomáhají spasení lidu před koncem světa, který co nevidět nastane.
Když jsem si svého času v Ženevě prohlížel sochy reformátorů, Jan Hus mezi nimi nebyl. Velmi mě to tehdy mrzelo. Od té doby přemýšlím proč. Vysvětlení, že Ženevané povýšeně přehlížejí Jana Husa, když mají svého Kalvína, jsem rychle zamítnul. Kalvínská víra je přece nejsilnějším pramenem české reformace. Vysvětlením může být jen to, že Husův boj proti papežovi a katolické církvi prostě neměl patřičné teologické základy. Byl příliš světský a přímočarý, podněcoval nenávist a násilí. Proto také Hus své reformační úsilí v Čechách prohrál, rekatolizace pak narážela jen na chabý odpor. Dodnes musí udivovat, jak byla snadná a jak úctyhodné je české baroko.
