Podle jedněch je to málem úchylka, pro druhé téměř životní láska. Na Vyšehradském hřbitově se za všemi těmi Máchy, Smetany, Dvořáky, Nerudy, Nezvaly a Čapky byl aspoň jednou v životě podívat snad každý, mnohým ale proslulá pohřebiště zaplněná stejně proslulými mrtvými ke štěstí zdaleka nestačí a za hroby nejslavnějších krajanů jsou ochotni se trmácet světa kraj – někdy doslova.
Endler: Vášeň jménem hřbitovní turistika. Své slavné mrtvé mají Češi rozeseté po vesničkách i světových metropolích
Pražané to mají snadné: mezi jejich téměř sedmdesáti hřbitovy se najdou takové, na které stačí jen vstoupit a slavná jména na nich před našincem defilují po desítkách.
Na Vyšehradě by jejich výčet byl téměř nekonečný a nové celebrity i na relativně malé ploše stále přibývají. V posledních letech tento svého druhu svatostánek zpestřil třeba motiv kytary na náhrobku Waldemara Matušky, charakteristický komiksový obrázek na hrobě Káji Saudka, „roztrhaný“ bronzový míč na počest Josefa Masopusta anebo osobitá geometrická kreace na místě posledního odpočinku Jana Kaplického. Ta po krachu obou velkých tuzemských projektů legendárního architekta (pražská Národní knihovna alias Chobotnice a českobudějovická koncertní síň alias Rejnok) dost možná zůstane jediným jeho návrhem realizovaným v rodné zemi.
Olšanské siluety
Také na padesátihektarových Olšanských hřbitovech, největším pohřebišti Prahy, se ke klasikům Erbenovi, Čelakovskému, Jungmannovi či Havlíčkovi Borovskému pomyslně stěhují noví a noví slavní. Někteří na sebe upozorňují i po smrti: Ladislav Smoljak se například dočkal invenčního, z dálky viditelného náhrobku s otvorem ve tvaru jeho charakteristicky rozčepýřené siluety. Mnohé návštěvníky zase mate hrob s nápisem „Ing. arch. Pavel Bobek“ – ale zpěvák měl v mládí skutečně nakročeno k tomu, aby se jednou proslavil ve stejné profesi jako již zmiňovaný Jan Kaplický, jeho spolužák a kamarád.
Na Olšanech si kdysi koupil hrob i Bohumil Hrabal, nakonec ale posmrtně vycestoval z Prahy a spočinul několik stovek metrů od své milované chalupy v Kersku. Zajímavý náhrobek opírající se o pískovcovou ruku si uprostřed hřbitova v Hradišťku zřídil sám a z blízkého Nymburka, kde byl jeho otec až do komunistického převratu správcem pivovaru, sem nechal přenést i ostatky svých rodičů a neumlčitelného strýce Pepina. Jejich urny do hrobu vložil – jak jinak – v bedně od piva…
Také Ludvík Vaculík se o místo svého posledního odpočinku postaral s předstihem, v rodném valašském Brumově si ho vybral v nejvyšším bodě hřbitova kvůli rozhledu na milovaný kraj. Místní mocní se mu to v 80. letech pokusili znemožnit, on je ale po „vaculíkovsku“ obešel: domluvil se se svou milovanou učitelkou Andělou Svatoňovou, té úřady hrobové místo neprozřetelně přidělily a pak se divily, když si tu nevítaný spisovatel nechal s předstihem nainstalovat náhrobek. Dnes už jsou pod ním oba – učitelka i její slavný žák.
Poslední přesuny
Onen často používaný výraz „místo posledního odpočinku“ někdy poněkud klame: někteří nebožtíci se po smrti opakovaně stěhovali, a lovcům hrobů tak poněkud přidělali práci. Smutným rekordmanem je v tomto smyslu slavný prvorepublikový filmový milovník Raoul Schránil.
Na hrobě na pražských Malvazinkách měl jméno preventivně vytesáno ještě hluboko za svého života. Spočinul tu ve věru dobré společnosti (Jakub Arbes, Ladislav Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša, František Vláčil, Milan „Mejla“ Hlavsa…), ale pak se hercovi potomci nepohodli o osud jeho ostatků a ty skončily na druhém břehu Vltavy, na Olšanech. Tedy – neskončily: následoval další veletoč a dnes musí milovník meziválečné kinematografie vyrazit za Schránilem až do Chotětova u Mladé Boleslavi. A asi až náhrobek mu prozradí, že druhé křestní jméno hvězdy mnoha komedií v čele s legendárním Kristiánem znělo – Kristián.
S posmrtnými přesuny si ostatně „užili“ i naši prezidenti. Do roku 1990 odpočívali tři z nich v Národním památníku na pražském Vítkově; Klement Gottwald devět let dokonce nabalzamovaný a vystavený na odiv po Leninově vzoru. Po změně společenských poměrů se i s řadou soudruhů přesunul na Olšany do hrobu zaplaceného komunistickou stranou. Ludvík Svoboda se z donucení stal nejslavnějším pohřbeným na hřbitově v Kroměříži (odpočívá tu v rodinném hrobě své manželky) a popel Antonína Zápotockého skončil v urnovém háji v pražských Strašnicích – několik metrů od symbolického hrobu Milady Horákové…
A mimochodem, pražský Vinohradský hřbitov, který se strašnickým urnovým hájem bezprostředně sousedí, je jediným, na kterém odpočívají dvě hlavy státu. Tedy, pokud vedle Václava Havla s přimhouřeným okem přiřadíme Emila Háchu.
Brněnský otazník
Největším hřbitovem v Česku (nad Olšanami vede o šest hektarů) je ten brněnský, oficiálně Ústřední, lidově zvaný Centrálka. Ten snad nejvýznamnější ze čtyř set tisíc zdejších „obyvatel“, zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel, tam spočinul jako jeden z prvních, dva měsíce po založení pohřebiště.
Druhého zdejšího světově proslulého pochovaného, Leoše Janáčka, uložili nejprve do horní části hřbitova ke zdi: po dvou dnech mu ale městská rada přiřkla čestný hrob a rakev cestovala do čestné sekce. Ta se pak s léty zaplnila natolik, že dnes tu zbývá místo pro jeden jediný hrob a Brňané s oblibou spekulují, kdo bude ten vyvolený.
Protikladem brněnské Centrálky je lesní hřbitůvek na Malé Skále, na kterém si spisovatelka Jarmila Glazarová musí připadat téměř sama.
Mnozí z velkých Čechů nakonec odpočívají v těch nejmenších vesničkách: třeba Pavel Landovský v hrobě svých rodičů na Vysočině v osadě Dobronice, v níž žije sotva osmdesát lidí, nebo Vlastimil Brodský, který si „připravil“ hrob v milované Slunečné (asi 120 obyvatel) v podhůří Lužických hor. A opačné případy? Malíři František Kupka a Toyen v Paříži, spisovatel Josef Škvorecký v Torontu, další prozaik Egon Hostovský ve městě Union v newyorské aglomeraci… Možnosti hřbitovních turistů, hledajících poslední adresy slavných, jsou zkrátka nekonečné.
Novinář, spolupracovník České televize, amatérský historik, regionalista, čistokrevný Pražák milující Brno, autor knihy Příběhy brněnských hřbitovů (2010)
Jiří Endler