Apokalypsa. Totální zkáza. Tisíce mrtvých. Řádění supertajfunu Haiyan na Filipínách předčilo nejčernější scénáře a bez zahraniční pomoci se statisíce obyvatel ostrovní země v jihovýchodní Asii jen těžko znovu postaví na nohy. Z ekonomických velmocí také naprostá většina zareagovala okamžitě a na místo tragédie začaly posílat peníze, potraviny, léky i vojenská plavidla. S výjimkou Číny.
Míň než IKEA
Na přistávací plochu letiště v Taclobanu dosedá jedno letadlo za druhým. Philippines Air Force, Royal Swedish Air Force, herculesy z Austrálie i americké V-22 Osprey. Přivážejí tolik potřebnou pomoc a odvážejí obyvatele zničených obcí, kteří utíkají pod vlivem prožité hrůzy i před hladem.
Statisíce lidí přišly o střechu nad hlavou a nyní živoří na troskách zničených domů. Mezi nimi stále pobíhají malé děti, které žebrají o hrst rýže. Jen o kousek dál hloubí policisté a hasiči další masový hrob a v kostele Santo Niňo se věřící modlí za lepší budoucnost. A prosí o odpuštění. Nápis na zničené autobusové zastávce „I Love Tacloban“ s typickým srdíčkem je více než symbolický. Obnova bude dlouhá a obtížná.
Apokalyptické obrázky z ostrovů Leyte a Saram obletěly celý svět. Málokoho nechaly chladným a do ostrovní země začaly proudit tuny pomoci. Každým dnem také narůstalo humanitární konto. U pomyslné kolonky dárců s názvem „Čínská lidová republika“ ale naskočilo pouhých 200 tisíc dolarů! Tedy jen o polovinu více, než kolik uvolnil Vietnam, který se mimochodem též potýkal s následky řádění tajfunu Haiyan, a několikanásobně méně, než kolik poslala Ikea. A to ještě Peking uvolnil jen sto tisíc, druhých sto pak daroval čínský Červený kříž!
Švédský nábytkářský výrobce totiž prostřednictvím své charitativní organizace věnoval Manile 2,7 milionů dolarů. Není divu, že se na reakci Pekingu snesla kritika skutečně ze všech stran. Sami Číňané se cítili zahanbeni a přispěli více, než nakonec komunistická vláda pod mezinárodním tlakem poskytla. Její finanční a materiální pomoc ani tak ale nepřesáhla dva miliony, tedy pětkrát méně, než kolik věnovaly Japonsko nebo Austrálie. Nepočítaje vyslání jejich vojenských letounů nebo plavidel.
Tibet, S´- čuan a Tacloban
„Kritika je nemístná, naše pomoc odpovídá naší politice“, reagoval Peking prostřednictvím domácích médií po dvou týdnech od přírodní katastrofy a přešel do protiútoku. Na otázku, proč tedy poslal vskutku jen symbolickou částku, pak reagoval, že to v „žádném případě nemá co činit se spory, které ČLR a Filipíny vedou o ostrovy a další území v Jihočínském moři.“
Ponechme teď stranou skutečnost, že si Čína nárokuje oblasti vzdálené tisíce kilometrů od jejích břehů a stále hlasitěji při tom chrastí i zbraněmi. Humanitární katastrofa nemá s politikou a ideologií nic společného. A na vlastní kůži se o tom přesvědčila právě i Čína. V roce 2008, když se Peking připravoval na pořádání historických Letních olympijských her, v mnoha zemích světa se konaly protestní demonstrace. Proti totalitnímu režimu, proti brutálnímu zásahu čínské armády a policie v Tibetu i proti útokům na aktivisty. V okamžiku, kdy ale provincii zasáhlo ničivé zemětřesení, šlo vše stranou a celý svět vyjadřoval s utrpením milionů Číňanů jen solidaritu. Svým způsobem dnes lze říci, že hladké konání letní olympiády, vůbec první na území někdejší Říše středu, nakonec umožnila právě tato přírodní katastrofa.
Nyní však potřebuje pomoc někdo jiný, konkrétně Filipíny, a Čína se zachovala tak, jak se ekonomický obr a stále důležitější hráč světové politiky zachovat neměl. Ostatně, když Filipíny zasáhlo zemětřesení jen o pár týdnů dříve před úderem tajfunu Haiyan, vyjádřil čínský prezident Si Ťin-pching Filipíncům soustrast až pět dní po katastrofě.
I to potvrzuje, v jakém stavu jsou v současnosti vztahy mezi oběma zeměmi. A také, že Čína není a ještě dlouho nebude „odpovědnou“ velmocí, jak ostatně tvrdí i řada expertů, včetně čínských. Příležitost prostě propásla a nelichotivé nálepky jí ještě dlouho zůstanou. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že Peking na Filipíny nakonec poslal i zdravotnické plavidlo a záchranný tým.
Japonci se vrací na místo činu
„Vítejte!“, volali Filipínci na více než tisíc japonských vojáků, kteří do Taclobanu a dalších míst přijeli pomoci. Tedy v místech, kde armáda země vycházejícího slunce způsobila během 2. světové války tolik utrpení. Brutální okupace je ale zapomenuta a mezi těmi, co japonskou pomoc oceňují, jsou i obyvatelé Taclobanu, kteří řádění císařských vojáků ve 40. letech minulého století zažili na vlastní kůži.
Tokio poslalo k ostrovům Leyte a Samar tři vojenská plavidla i letoun Hercules C-130, který Filipínce odváží do bezpečí. Na místě také působí japonští lékaři s nejmodernějším vybavením vyvinutým po vlně cunami, která v roce 2011 udeřila na Fukušimu.
Přítomnost Japonců v Taclobanu je o to symboličtější, že právě toto místo jako vůbec první na Filipínách od Japonců osvobodil v říjnu 1944 americký generál MacArthur. A Tacloban se na přelomu let 1944/1945 díky tomu stal dokonce i dočasnou filipínskou metropolí. A téměř sedmdesát let poté se na stejném místě japonští, američtí a filipínští vojáci opět potkávají. Už ale ne jako nepřátelé, naopak. Navíc, jak Japonci nyní říkají, při fukušimské tragédii pomohli Filipínci nám, teď je zase řada na nás.
