Zlatá medaile. A k tomu olympijská. Sen milionů kluků a holek z celého světa, který se po letech odříkání a dřiny splní jen několika málo z nich. O to sladší a cennější je úspěch korunovaný právě triumfem na olympijských hrách. V dobách nedávno minulých však sportovní vavříny sloužily zároveň i jako symbol vítězství mezi Východem a Západem. Studená válka je už sice minulostí, některé země ale i nadále vnímají počet medailí jako důkaz jejich moci, nadvlády či nadřazenosti.
Pravda, pro mnoho dnešních sportovců je známé heslo Pierra de Coubertina o účasti stojící nad umístěním už jen prázdnou frází, v případě čínské sportovní mašinérie jde však jen a jen o vítězství. Peking totiž počítá pouze zlato, i proto se vzpěrač Wu Ťing-piao po zisku stříbrné medaile v kategorii do 56 kilogramů rozplakal.
Nebyly to ovšem slzy štěstí, jako třeba v případě veterána Felixe Sáncheze z Dominikánské republiky, který se dokázal famózně vrátit a po deseti letech opět vyhrát olympijské finále v běhu na 400 metrů přes překážky. Čínský šampión totiž podlehl v boji o zlato severokorejskému soupeři Om Jon-čolovi, přestože byl obrovským favoritem.
Však se také začal okamžitě kát se slovy, že nebyl dostatečně silný a že vše je pouze jeho vina. Omluvu v přímém přenosu vysílala i čínská centrální televize CCTV, díky které mohl každý obyvatel nejlidnatější země světa slyšet, jak dvojnásobný mistr světa říká, že je mu líto, jak zklamal svou rodnou zem, národní vzpěračský tým i všechny, kdo v něho věřili.
Mnohem větší sprška nadávek a odsuzujících reakcí, a to i ze strany domácích médií, se však strhla na adresu vzpěračky Čou Ťün, která ani na třetí pokus nedokázala dostat nad hlavu činku vážící 95 kilogramů. Kchun-mingský list City Times její neúspěch dokonce označil za „neponižující neúspěch čínského vzpěračského týmu“.
V případě Čou Ťün se ale rozhořela další diskuse o tom, jak vůbec probíhá výběr olympioniků. V přípravě totiž nebyla nejlepší, přesto nakonec jela do Londýna právě ona. Nominaci jí totiž zajistila dohoda národních a regionálních sportovních funkcionářů. Nechme ale stranou tyto zákulisní praktiky, které s proslulým mottem „rychleji, výše, silněji“ nemají také nic společného, a vraťme se k čínským medailistům.
K nejobdivovanějším nyní patří teprve šestnáctiletá plavkyně Jie Š'-wen, která se dokázala neuvěřitelně zlepšit a získala zlato v polohovém závodě na 200 a 400 metrů, kde dokonce zlepšila i světový rekord. Její usměvavá tvář okamžitě zaplavila všechny možné čínské deníky i časopisy.
Na druhé straně bronzová ve střelbě ze vzduchové pušky Jü Tan prakticky upadla v zapomnění, resp. její (ne)úspěch čínská média prakticky ignorovala. A podobné to bylo i v ostatních případech. Kritika tohoto přístupu přitom už přichází z vlastních řad. Část čínských novinářů si totiž už nahlas a veřejně začala klást otázku, kam spěje nekompromisní honba za zlatem a naopak potírání olympijského ducha.
Povinnost zklamal podle některých Číňanů diskutujících na internetu i světoznámý překážkář Li-ou Siang, který zakopl hned o první překážku a jeho sen o návratu na trůn se i v jeho případě rozplynul. Naštěstí byly podobné názory tentokrát v menšině, na rozdíl od podobného neúspěchu před čtyřmi lety v Pekingu, kde kvůli zranění odstoupil už v rozběhu a vysloužil si velkou kritiku.
Státní média nyní také citovala jeho slova o tom, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, což reflektuje skutečného olympijského ducha. Nutno však dodat, že Li-ou Siang je opravdovou národní ikonou. Přesto se i v Číně objevily hlasy kritizující sportovní funkcionáře za to, že ho nechali závodit, přestože jeho achillovka nebyla v pořádku.
O to symboličtějším gestem byla pomoc Brita Andrewa Turnera a Španěla Jacksona Quinoneze, kteří zraněnému Li-ou Siangovi pomohli na vozík. A uznání i sympatie si vysloužil i od nejrychlejšího muže planety, Jamajčana Usaina Bolta.
Mezitím na hrách v Londýně už opět několikrát zněla čínská hymna na počest vítězů, celkem pak už pětatřicetkrát, a čínští funkcionáři v Londýně i Pekingu si mnou ruce. Skvělý výkon však předvedli mnozí další čínští sportovci, kteří se na stupně nejlepších nedostali a jejichž jména se tak na seznamu národních hrdinů neobjeví. Mezi nimi například plážové volejbalistky Čchen Süe a Si Čang, které jak v semifinále proti Američankám, tak i v boji o třetí místo, předváděly nádhernou hru odměňovanou častým potleskem diváků.
