Přestože si s ním původně nikdo nechtěl potřást rukou, prezident Janukovyč se stal hvězdou letošního davoského ekonomického fóra. Z izolace ho vysvobodilo uzavření dohody mezi společnostmi Shell a ukrajinskou Nadra Juzivska o těžbě břidlicového plynu v Charkovské a Doněcké oblasti. Jedná se totiž o zatím největší kontrakt na těžbu břidlicového plynu v Evropě a zároveň i o historicky největší zahraniční investici na Ukrajině. Smlouva vyvolala ve švýcarském Davosu nadšení a Ukrajina se těší na energetickou revoluci. Ne všichni se ale s prezidentem radují.
Opozice a prokremelská klika na jedné lodi
Na první pohled podivná a nesourodá kategorie. Opozice by měla mít na energetické nezávislosti Ukrajiny zájem, zatímco zdejší prokremelská lobby zase na její závislosti. Přesto oba tábory argumentují stejně.
1) Zrada národních zájmů a zaprodání se americkým společnostem. Opozice chce asi těžit svépomocí. Lobby Kremlu nechce těžit vůbec a slibuje levnější plyn po vstupu do celní unie vedené Ruskem. Argument s nulovou validitou.
2) Korupce. Nadra Juzivska, ukrajinská společnost, která dohodu se Shellem uzavřela, je z 90% v majetku státního Naftogazu a z 10% v držení neznámé společností SPK Geoservice, registrované na jednom z kyjevských sídlišť. Firma je považována za součást portfolia prezidentova syna Oleksandra, stomatologa-miliardáře a vycházející hvězdy ukrajinského oligarchického uskupení „Simja“ (rodina – blízcí prezidentovi). Argument se přijímá, ale na Ukrajině jde bohužel o běžný kolorit a těžko někoho zvedne ze židle. Že z tak velkého obchodu bude mít někdo procenta, v žádném případě není šokujícím odhalením, šokujícím zjištěním by byl opak. Alespoň máme záruku, že na naplnění dohody bude mít prezident zájem (trocha cynismu). Každopádně mluvit o tom je potřeba, jako argument proti těžbě to však nestačí.
3) Ekologie. Nakonec oba tábory vytáhly těžší kalibr – katastrofální dopady těžby na životní úroveň. „Znečistěná voda, umírající zvířata, lidé opouštějící své domovy, podnikání, … Tady už nejde o korupci, ale o genocidu,“ prohlásila jedna z opozičních poslankyň. Mezi probuzené ekology se zařadili i ukrajinští stoupenci Kremlu. Podle nich se „jen stěží může normální člověk radovat z toho, že na Ukrajinu přišla společnost, která se 'proslavila' rozsáhlými ekologickými katastrofami v Africe nebo v oblasti Severního moře.“ A z Doněcké oblasti zní: „Nebudeme moct užívat naše vody, pít, koupat se v nich. Budeme jíst otrávené ryby. Zvířata budou umírat, hrozí požáry a zemětřesení. Těžba otráví hlavní řeky, které zásobují region.“
Do čela ukrajinského 'ekologického hnutí' se tak postavila opozice, jejímž jediným programovým bodem je svržení režimu, a proto logicky nechce a nemůže Janukovyčovi dopřát úspěch (a tento krok je obrovským úspěchem), spolu s uskupením 'Ukrajinská volba'. Tu vede Viktore Medvedčuk, proruský politik, který výrazně lobuje za ukrajinské přidružení k celní unii, do které už delší dobu Rusko Ukrajinu nepokrytě lanaří. Nicméně, bez ohledu na to, jak pokrytecky a přehnaně emotivně varování z úst těch, kteří katastrofální stav životního prostředí na Ukrajině dříve úspěšně ignorovali, zní, na místě je.
Kvůli obavám z dopadů těžby se do projektů s břidlicovým plynem nepustilo například Bulharsko nebo Rumunsko. A zatím největší těžař – Spojené státy – těží v pustině, zatímco na Ukrajině se případná naleziště nacházejí v hustě osídlených regionech. Ekologické dopady je velmi obtížné dohlédnout. Jedním z nečekaných pozitiv uzavřené smlouvy je tak i otevření této debaty. Až doposud totiž špinavé řeky nebo mořské pobřeží zajímalo jen málokoho. Voda z kohoutku se například v Kyjevě stále nedá pít, občas smrdí rybinou, nemluvě o katastrofálním stavu ovzduší ve městech…
Dalším nepochybným pozitivem této polemiky je pak nově nabyté sebevědomí Kyjeva vůči Moskvě.
Rusko
Nikoho nepřekvapí, že Rusko zrovna neskákalo radostí. Těsně předtím, než Ukrajina podepsala se Shellem dohodu o investici v minimální hodnotě 10 miliard dolarů a udělala tak velký krok vstříc své energetické nezávislosti, poslalo Kyjevu účet na 7 miliard dolarů za neodebraný ruský plyn.
Současné nastavení rusko-ukrajinských plynových vztahů je založeno na formuli „ber nebo plať“, což znamená, že Kyjev opravdu Moskvě dluží. Nešťastná smlouva z roku 2009, uzavřená na deset let a známá tím, že ji podepsala tehdejší premiérka Tymošenková, zavazuje Ukrajinu odebrat ročně 52 mld. kubíků plynu. Nasmlouvaný objem se může měnit o 20%, tedy na 41,6 mld. kubíků. Pokud Ukrajina takové množství neodebere, musí i za neodebraný plyn zaplatit. Navíc, pokud množství neodebraného objemu překročí 6%, Kyjev musí zaplatit drastickou pokutu. A to ve výši 300% ceny za plyn neodebraný v období duben – září a ve výši 150% za období říjen-březen.
Ukrajina v roce 2012 odebrala 33 mld. m3v ceně 430 dolarů za tisíc kubíků, v níž je už dokonce započítaná „sleva“ 100 dolarů z roku 2010, vyjednaná výměnou za prodloužení pobytu ruské Černomořské flotily na Krymu. Už tehdy asi prezident Janukovyč pochopil, že s Moskvou se přes veškerá prohlášení o naladění vztahů normálně jednat nedá. Bez ohledu na to, že ukrajinský Naftogaz několikrát Rusku oznamoval, že objemy odebíraného plynu sníží, Gazprom dělal hluchého.
V situaci, kdy státní rezervy Ukrajiny činí zhruba 25 miliard dolarů a kdy má v tomto roce splatit zahraniční dluh ve výši 9 miliard a zatím nemá jistou dohodu o půjčce od MMF, jde o účet smrtící. A Moskva to moc dobře ví. Jakoby vás někdo držel pod krkem a řval, že se chce kamarádit. Vot, bratja!
Legálně lze situaci řešit jedině arbitráží ve Stockholmu. Daleko důležitější bude ale politické řešení. Bohužel, prezident Janukovyč, premiér Azarov a spol. už mají na kontě pěknou řádku neúspěšných pokusů o vyjednání nižší ceny za plyn nebo alespoň snížení odebraného objemu. A bratrská Moskva je k žádostem hluchá. Kyjev se přesto nevzdává a věří, že dohoda se Shellem ukrajinskou pozici posílí.
Ukrajina by mohla aplikovat stejnou logiku partnerských vztahů recipročně. Naftogaz by totiž mohl Rusku vystavit účet za úbytky plynoucí z netransportovaného plynu přes ukrajinské území, objemy přepravovaného plynu jsou rozhodně nižší než smlouvou garantovaných minimálních 110 mld. kubíků ročně. O tom se zatím jen mluví, ale Kyjev se nebojí jít ještě dál. Chce se domluvit s Moskvou o dovozu středně-asijského plynu přes ruskou plynovou soustavu. Netřeba dodávat, že na tom Moskva nebude mít nejmenší zájem….
P.S. Evropská unie dnes tlačí na osvobození Julije Tymošenkové, jakoby to snad mělo Ukrajinu spasit. Když ale Rusko vytahuje sedmimiliardové účty, Unie mlčí. EU nikdy v plynových jednáních s Ruskem Kyjev nepodpořila. I teď předstíráme, že se nás to netýká. Proč Brusel neodsoudí ekonomickou agresivitu Ruska? Trochu naivní otázka, vím. A odpověď na ni známe všichni. Přesto je potřeba si ji klást. A Kyjev by o tom měl na únorovém summitu EU-Ukrajina otevřeně mluvit.
