Jiří Kulich vytřepal z bambule další gólovou ránu! Touhle hláškou doplnil šéfkomentátor České televize Robert Záruba vítězný gól Česka v letošním semifinále hokejového mistrovství světa juniorů. Během své třicetileté kariéry za mikrofonem na komentátorském stanovišti přišel s celou řadou památných hlášek, z nichž některé již zlidověly. K téhle konkrétní ho inspirovala návštěva hračkářství s dcerou. „Zrodí se to v okamžiku“, říká Záruba v podcastu Background ČT24.
Hlášky se zrodí v okamžiku. Roberta Zárubu inspirovala i návštěva hračkářství
Tajemství, kam na takové hlášky chodí, Robert Záruba neprozradil. I pro něj je to totiž trochu záhada. „Vždycky to vysvětluji tak, že mám nějaké téma, ale jak mě napadne ten přesný sled slov, to nikdy nevím,“ objasňuje s tím, že pro něj to jsou prostě věty.
V České televizi, respektive Československé televizi, pracuje s krátkými pauzami už od roku 1990. Externím zaměstnancem byl ještě coby student také několik let předtím.
První dochovaný Zárubův komentátorský počin se však datuje ještě o mnoho let dřív. „Někdy ve čtyřech letech jsem si sám pro sebe komentoval hokej. Hrál jsem si ho s kostičkami a fotografiemi hráčů. Rodiče mě nahráli na magneťák,“ vzpomíná. Vydat se chtěl Záruba v dětství i na skutečnou ledovou plochu. Už ale bylo pozdě. „Kdysi dávno jsem šel s kamarádem na nábor Sparty. Tam mi řekli, že už jsem starý. Bylo mi devět let.“
Na aktivní sport včetně hokeje ani tak nezanevřel. Dodnes se mu věnuje třeba v týmu České televize. „Teď jsem se naučil jakž takž vystřelit golfákem, bruslit pozadu a přešlapovat,“ usmívá se. Sport mu pomáhá hlavně po psychické stránce. „Trochu si okysličím hlavu a cítím takovou tu příjemnou únavu z pohybu.“
Kontrolované emoce
Když si na začátku své kariéry Robert Záruba představoval, jak komentuje vítězné finále českého hokejového týmu, viděl se stát na stole křičící a s rukama nad hlavou. Pak přišlo mistrovství světa 1996, kde o zlatu pro Česko rozhodl senzační gól 19 vteřin před koncem zápasu. Záruba sice zůstal sedět, podle hlasu to tak ale nemuselo znít. „Už to bylo trochu moc,“ říká ke svému tehdejšímu výkonu. Další velká zkouška emocí ho čekala o dva roky později na olympiádě v Naganu. „Tam už se to vešlo do kategorie kontrolovaných emocí.“
O hranici mezi tím, co už je na komentátora moc emotivní, a co je ještě přípustné, učí Záruba také své studenty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Vypořádat se musí umět i se situací, kdy zápas naopak příliš emocí nenabízí. „Když jedu výtahem na komentátorské stanoviště na zápas Dánsko–Kazachstán, tak si samozřejmě říkám, co asi dělají děti doma. Pak se ale najednou stane něco v první minutě zápasu nebo si z toho udělám drama sám a zapomenu na všechno a vnímám jenom to, co mám při komentování,“ popisuje svůj proces Záruba.
Startovní čára pro ženy
Ze své pozice dlouholetého člena sportovní redakce byl Záruba svědkem řady proměn. Těch doznala i práce komentátora. „Poučka moc nemluv a nech mluvit obraz, už dneska úplně neplatí, protože obraz nabízí strašně moc dějů a vy je musíte nějak identifikovat,“ poukazuje na jednu ze změn.
Tou největší je ale podle něj způsob přípravy na zápasy. „Nebyl internet, umíte si to představit? Museli jsme všechno obvolávat telefonem, vyčíst zajímavosti z novin a časopisů, i těch zahraničních, a pak si to všechno ověřit.“
Měnilo se také složení sportovní redakce. „Když jsem nastoupil, nebyla mezi redaktory jediná žena. Krátce po mně nastoupila Ivana Bednaříková, dnes Chvátalová, a po ní víceméně moje studentky,“ říká Záruba s tím, že absenci žen vnímal jako deficit. „Ženský pohled na sport je zajímavý, není úplně jiný, ale je v něčem odlišný. Zbavovat se té odlišnosti mi přijde jako velká škoda.“
I přesto, že je v redakci dnes více žen, není pro ně podle Záruby pořád v tomto odvětví žurnalistiky snadné uspět. „Kolegyním se snažím víc pomáhat. Vnímám to tak, že pro ně to pořád musí být těžší. Podle mě je ta pomoc férová, protože nemají start na stejné čáře. Tak to je.“
Stovky sportovních přenosů
Záruba se v podcastu vrací také k uplynulému mistrovství světa ve fotbale v Kataru, s jehož pořadatelstvím se pojily mnohé kontroverze. „Kříží se zde sportovní stránka věci a etická rovina. Já si myslím, že když máme televizní práva, tak říct, že to nebudeme vysílat, by bylo vůči divákům neobhajitelné,“ vysvětluje.
Zpětně ho však mrzí, že ve sportovní redakci nikoho nenapadlo to, co BBC. Britská televize místo zahajovacího ceremoniálu mistrovství zařadila do vysílání debatu o vztahu mezi sportem a lidskými právy. „Byl to výborný nápad a mrzí mě, že jsme ho neměli.“
Záruba za svou kariéru komentoval přes tisíc sportovních přenosů, o nichž si vede podrobný zápis, dříve do sešitů, dnes už do tabulek v počítači „Nejsou to ještě dva tisíce,“ upřesňuje, jaký milník ho ještě nejspíš brzy čeká.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.