Praha – Dobrá návštěvnost může indikovat rozmanité věci, od nadčasovosti prezentovaného až po lakonickou „sázku na jistotu“, kdy si publikum přijde poslechnout něco už jemu důvěrně známého. V zaplněném sálu pražského Divadla Archa se na festivalu Electronic Beats nedalo ubránit pocitu, že půjde spíše o to druhé – ony jistoty, projekty Bonobo a Moderat, se přitom zrovna v nejlepším světle nepředvedly. Možná poněkud nenápadným vrcholem večera tak zůstali prvně vystupující Diamond Version.
Zvuková preciznost i maskované tápání. Electronic Beats znovu v Praze
Program Electronic Beats se de facto do svého maxima rozvinul už s úvodním projektem, dvojicí německých veteránů experimentu Diamond Version. Projekční plátna odrážela zpět za sebe kladené reklamní promluvy a slogany, bez milosti vytržené ze svého původního účelového kontextu, a pražské publikum možná i trochu zaskočeně sledovalo precizní nástup a práci dua Carsten Nicolai a Olaf Bender. Jejich nakládání se smyčkami a motivy, důsledné zesložitění zdánlivě jednoduchého a konečně zcela mistrná gradace některým připomnělo vystoupení další persony německé elektronické experimentální scény Franka Bretschneidera, který na pódiu Divadla Archa hrál před dvěma lety v rámci festivalu Babel Prague.
Zazněla skoro emblematická skladba celé tvorby Diamond Version Science for a Better Life, kterou se podařilo organicky vtělit do postupně ke svému vrcholu směřujícího setu. Ten by se pak dal nazvat určitou lekcí z dekonstrukce – poměrně jednoduchý, leč krásně atmosférický beat (snadno bylo si představit jeho umístění třeba v popovějších filmových soundtracích typu toho ke snímku Drive) přervala v půli noisová agrese a cílená disonance. Na tomto místě si lze vybavit desítky kapel, které by na prvním uvedeném motivu stavěly a nechaly ho plně doznít, ne však Diamond Version. Pro jasné a přímočaré není v jejich produkci příliš místa, daleko blíže mají k hlukovému a hlučnému přemítání.
Diamond Version v Praze
Zcela odlišný přístup předvedl v dalším bloku anglický producent Simon Green aka Bonobo, kterého v Praze (šlo o poslední koncert jeho evropského turné) doprovázela živá kapela. Zde je možná záhodné zpochybnit záměr organizátorů dát za sebe projekty v tomto pořadí – jistě dával smysl z hlediska známosti či „velikosti“ vystupujících (ačkoliv prvně jmenovaní Bender s Nicolaiem na scéně působí ještě o nějaký ten rok déle než Simon Green a jejich přínos je nezpochybnitelný), z pohledu celkové gradace a směřování večera však patrně jen velice těžko. Po intenzivní hlukové pasáži tak přišla pasáž spíše zklidňující, a ne naopak.
Evidentní byla přinejmenším zpočátku přebujelost basů, pod nimiž prakticky zanikala hlavní zvuková linka. Delikátní Bonobova práce s kytarovými arpeggiy či elektronickými smyčkami tak ležela pohřbena pod veskrze hrubou a tuctovou vrstvou bubnů. Časem se tato zahlcenost zlepšila, vynikly hlavně písně z desky Black Sands jako Kong a znovu se i ukázalo, že groovovat umí Bonobo jako málokdo jiný. Přesto lze vystoupení vytýkat mnohé – úniky do samoúčelnosti (zcela zbytné pasáže se saxofonem), neumělé glitche či přepálená esoteričnost v písních, kde se do hlavní role dostávala zpěvačka Szjderne. Bonobo se tak nepředvedl jako onen zmiňovaný „vizionář elektroniky“, ani zdaleka. Spíše se nedalo vyhnout podobnému dojmu jako u dalších projektů pracujících s živým ansámblem těchto parametrů: nové zvukové konstrukty jako by pouze maskovaly nerozhodnost a rozmělněnost hlavního autorského přínosu.
Bonobo v Praze
Aplaus publika zcela jasně indikoval to, pro co si posluchači přišli především – Moderat. Fúze dvou německých projektů (Modeselektor a Apparat), jednoho expresivnějšího a druhého spíše uzavřeného do sebe, zkrátka táhne a není to tak zcela nepochopitelné. Tady se nehledá nic ještě neobjeveného, Moderat pozorně (ale velmi selektivně) absorbovali něco z vývoje elektronické hudby posledních dvaceti lety a své pojetí prezentují. Apriorně na tom není nic špatného, otázkou však zůstává, jestli se v těch pomlkách a celkově v tom, co takříkajíc vynechali, neschovávají daleko podstatnější a zajímavější věci, než sami předvádí.
Moderat se rozhodně nedá upřít schopnost navození kolektivní hypnózy, sdílení zážitku, zkrátka podchycení publika hned v samém počátku. Problém však už začíná tam, kde se začíná stavět a začíná se někam směřovat – takto to spíše dopadalo tím způsobem, že se Němci pracně a poněkud udýchaně dostali ke konci té které skladby, a po frenetickém aplausu posluchačů pokračovali znovu prakticky ze stejného místa. Co víc, v jejich unaveném (a nedá se nechat zmást euforickým pódiovým projevem) smyčkování stěží jde nalézt cokoliv překvapivého, cokoliv, co nebylo už tisíckrát (mnohdy lépe) řečeno jinými.
Moderat v Praze
Rázné zaskřípání a potvrzení zklamání přišlo se skladbou Bad Kingdom, highlightu druhého alba Moderat, skladby s reflektujícím refrénem o stárnutí a nenaplněnosti dávných představ či ideálů. Z na desce ještě poměrně střízlivé a rafinované záležitosti se stala obyčejná roztleskávačka, kde původní étos zmizel pod pódiovým siláctvím. A to je něco, čeho se nedopustili ani precizní Diamond Version ani trochu na místě přešlapující Bonobo.