Člověk může být divný, hlavní je, aby byl i šťastný. Slova psychiatra Cyrila Höschla, kterými se snaží Zuzaně Michnové pomoci v jejím strachu z knoflíků, platí přeneseně pro celý film, který nyní o zpěvačce nejen slavné kapely Marsyas natočila režisérka Jitka Němcová. Snímek Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát není klasickým hudebním dokumentem, nýbrž poetickou koláží plnou vtipu, ironie a sebeironie. A absurdity přesahující prostý strach z knoflíků.
Celovečerní portrét zpěvačky, textařky a hudební skladatelky Zuzany Michnové se běžné dokumentární produkci vymyká v řadě ohledů. Předně nechce být sdělným dokumentem klasického stylu, takže faktická data se dozvídáme spíše mimoděk. Důležitější je emocionální a psychologický portrét Zuzany Michnové, která na prahu stáří zůstává charismatickou a dominantní osobností strhující na sebe přirozeně pozornost.
Film nesou hlavně rozhovory s řadou přátel Michnové a spřízněných muzikantů, které jsou svižně propleteny ve vícevrstevnou a groteskní koláž. Nevšední komentáře pronášejí Marek Eben, Michael Kocáb, Jaroslav Hutka, Michal Pavlíček nebo Bolek Polívka. Někdo přiznává, že se bojí feminismu v textech Michnové, druhý špatně skrývá, že mnoha písním vůbec neporozuměl.
Jsem slavná tak akorát dále s chutí a hravě kombinuje trikové technologie, hrané scény, záznamy z archivů i záběry z loňského vyprodaného koncertu v La Fabrice. Němcová přitom pozoruhodně demaskuje i samotnou instituci filmového dokumentu, kdy „mluvící hlavy“ po konfrontaci se Zuzanou Michnovou mění své výpovědí a přiznávají, že si vlastně nic nepamatují. Postavy přestávají být svědky a stávají se spíše aktéry, herci nebo spiklenci.
Na první pohled bezúčelné útržky a vtípky se napříč filmem prolínají a utváří plastický obrázek světa, kde již neplatí jasné rozlišení mezi vnitřní a vnější realitou. To podtrhují doslova surrealistické pasáže, které fantasticky osvěžují celek filmu. Známá herečka Iva Janžurová tak smaží v okapové rouře domu pro Zuzanu palačinky, neznámý zamilovaný úchyl souloží s jejím autem, zelení lidé se procházejí zahradou. Sny a poezie se mísí s bizarní historkou.
Nepustím vás do svého života
Surreálná linka filmu vrcholí scénou, ve které Michnová kráčí po Vinohradech se stádem ovcí, což je narážka na vrcholné dílo Luise Buñuela Anděl zkázy, které zpěvačka zmiňuje v písni S Luisem a do kterého nakonec pomocí digitální technologie přímo vstoupí. (A režisérka Němcová se přímo přihlásí ke zdroji své poetiky.) Buñuelův Anděl zkázy je určitým klíčem k výpovědi snímku. I zde konvenční dialogy a nekonvenční poznámky přecházejí v překvapivé pointy. Především jsou však v obou případech absurdita a neuchopitelnost žití nikoliv překážkou, ale samým médiem výpovědi.
I v životě jsou některé výjevy jenom pro zasvěcené a některé obrazy možná rozumové vysvětlení ani nemají. V jednom záběru Michnová brnká na kytaru uprostřed širých letních plání a do kamery potichu poznamená: „Nepustím vás do svého života.“ Film se explicitně vzdává nesmyslné ambice obsáhnout celý život, místo toho nabízí vřelé setkání.
V záplavě svérázného humoru probleskují také okamžiky hluboké melancholie, příkladně ve chvíli, kdy Michnová navštěvuje jihlavský kostel, jehož zvon dal zpěvačce křestní jméno i osudné zaslíbení zvučného hlasu. Nečekaně vyklenutý je celý scénář počínající cynickým pátráním po tom, zda je Michnová vůbec ještě naživu, a končící drsným a emotivním vzkazem od spoluhráčů z kapely, kteří Michnové vyčítají, že přestala tvořit a spáchala tak hřích na svém neopakovatelném talentu. Ona sama se hájí tím, že se nikdy nechtěla opakovat.
Film je určen hlavně těm, kteří Michnovou a kapelu Marsyas znají, ale může zapůsobit na každého, kdo ocení ironii a úlevný smích nad nahodilostí života. Režisérka Němcová sama se počítá mezi Zuzaniny obdivovatelky: „Zuzana Michnová pro mě byla v sedmdesátých letech prostě zázrak. My jsme na ni chodili do klubů a v té blbé době, co byla, nám to hodně pomáhalo.“
Zpátky na pódium
Její Marsyas patří k zásadním skupinám sedmdesátých a osmdesátých let. Zakládající trio Michnová, Oskar Petr a Petr Kalandra natočilo své výborné debutové album v roce 1978, a třebaže se v dalších letech obsazení kapely často proměňovalo, i další desky Marsyas patřily k tomu lepšímu, co zde vznikalo. Všemi sestavami a obdobími skupiny přitom prošla právě jen okouzlující Michnová.
Kromě pěti alb Marsyas vydala později i sólové album. Po roce 1989 ovšem dala před muzikou přednost mateřství a spolu s ní se odmlčela i skupina Marsyas. Loni se Michnová vrátila na pódium během zmíněného koncertu v La Fabrice, kam sezvala všechny muzikanty, kteří s ní kdy hráli. Na jevišti se tak společně s Michnovou objevili i pozdější členové Marsyas: Jiří Vondráček, Jaroslav Olin Nejezchleba a Pavel Skála. Snad si jejich vzkaz, aby nemarnila svůj talent, vzala Michnová k srdci. Letos pokračuje ve šňůře koncertů. Kéž je její hudba stejně svěží jako nový film Jitky Němcové.
Koproducentem filmu Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát je Česká televize, film vznikl také za podpory RWE, Petra Vopelky, Státního fondu české kinematografie a menších sponzorů. Do kin vstoupil ve čtvrtek 29. srpna.
