Zemřel spisovatel, divadelník a pedagog Ivan Vyskočil, den po svých čtyřiadevadesátých narozeninách. Velký hledač, zneklidňovač a posedlík, jak ho v Dálkovém výslechu nazval Václav Havel, patřil k předním osobnostem divadelní alternativy. Mimo jiné spoluzakládal Divadlo Na zábradlí a byl osobností experimentální pražské scény Reduta. Objevil se i ve filmech jako příležitostný herec.
„Vždy ho bavilo hrát si, objevovat, ptát se a ponoukat,“ napsali o Ivanu Vyskočilovi autoři publikace Šest z šedesátých, věnované divadelním legendám malých scén. „V tvořivosti, schopnosti zkoušet, experimentovat a uvádět do souvislostí jsem si vždy liboval,“ přiznával sám Vyskočil.
Důležité není, co se nesmí, ale co se může
Vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. Z toho pak podle něj organicky a „ku potěše ducha“ vyrostlo to ostatní. K divadlu se dostal koncem padesátých let. S Jiřím Suchým rozjížděl legendární text-appealy v pražské Redutě. Vznik malých scén v té době šel proti zavedené praxi, kdy i umění vznikalo pod dohledem úřadů.
„Není nutné vázat se na to, co se nesmí, ale na to, co se může. V opačném případě by si člověk mohl dělat nevědomky alibi pro svoji lenost. My jsme se v té době odvažovali. A protože bylo co nacházet, na co navazovat, komu odpovídat a s kým se sejít, tak se to začalo organicky objevovat. Zpočátku nešlo o umění, spíše o skutečnost, že se lidé mohli setkat, být pohromadě a rozumět si. Dnes to považují za samozřejmé,“ uvedl k tehdejší době Vyskočil.
V Redutě s ním kromě Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra vystupovali také Josef Zíma, Ljuba Hermanová a Miroslav Horníček. „Bylo to skromné, vždyť co jsme mohli dělat na dvou metrech čtverečních? Navíc tyto prostory byly vyřazeny z užívání a objevilo se tam nové publikum. Zejména studenti byli citliví na určité signály, věděli, co potřebují, za čím a proč jít,“ vzpomínal.
Humor jako životní síla
Vyskočil se podílel i na vzniku Divadla Na zábradlí, kde byl prvním uměleckým šéfem. „Podstatný byl při tom všem právě moment objevování specifického humoru jakožto určité životní síly, které bylo velmi zapotřebí. Když totiž někde existuje stav nouze, máte daleko větší schopnost přijmout, co potřebujete. Nejste naobědvaný či zlhostejnělý,“ vysvětlil.
Po odchodu z tohoto divadla se vrátil do Reduty. Založil i vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou. Vyskočil bývá označován za vůdčího ducha, hybatele i šedou eminenci divadla šedesátých let. Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. Bavilo ho rozehrávat absurdní a groteskní situace a příběhy.
Porevoluční kulturní scénu nehodnotil dobře. Považoval ji za přesycenou, ale zároveň i zahnojenou, zatímco tehdy byla podle něj ta zahnojenost všeobecně známá. „Dnes lidé nevědí, že ten škvár je škvár. Stále se domnívají, že to je chutné, i když je to kýč,“ uvedl v rozhovoru u příležitosti oslav osmdesátin.
Za normalizace kočovník, po revoluci profesor
V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách v celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění a u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu.
Kromě řady divadelních a rozhlasových her napsal sbírky povídek, zahrál si i v několika filmech, například O slavnosti a hostech, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Akumulátor 1 či Kytice, ale kývl i na roli historika umění v Kamarádovi do deště.
Léta vedl Katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. V roce 1992 byl jmenován profesorem. Oceňoval, že se od svých žáků sám hodně dozvěděl. „Radost ze setkání je pro mě nejlákavější a nejpřitažlivější,“ říkal v souvislosti se svou pedagogickou činností.
