Poezii básníka Jaroslava Žily znovu vydal jeho přítel Ivo Kaleta. Sbírky, které postupně vycházely od devadesátých let, kompletně sestavil do knihy s názvem Tesařskou tužkou a doplnil ilustracemi ostravských výtvarníků. Kniha tak znovu připomíná dílo loni zesnulého básníka.
V devadesátých letech vyšly Drápy kamenů, pak Nejstarší žena ve vsi, Tereza a jiné texty a V hrudi pták. Nakonec vydal Jaroslav Žila i knihu povídek. Do nového souboru je Ivo Kaleta seřadil tak, jak postupně vycházely.
„Nejlepší bude si jeho knihy znovu důkladně nejen přečíst, ale i přepsat, rozdat je přátelům, poslat do knihoven, aby byly trošku dostupnější,“ přál by si Kaleta, aby se básně jeho přítele dostaly do širšího povědomí.
Jaroslav Žila pracoval jako učitel. Inspiraci nehledal ve městě, ale v horách, v krajině a lidech, kde často pobýval. „Žil v Ostravě, ale nade vše miloval Beskydy, tam se cítil doma, odtamtud čerpal sílu, odtamtud pocházela jeho rodina,“ připomíná literární historik Pavel Hruška.
První sbírku věnoval Žila svému příteli, spisovateli Janu Balabánovi, chodili spolu do školy. Další své babičce nebo básníkovi Petru Hruškovi a jeho bratrovi.
„Tón v jeho poezii byl vždycky vážnější, ale především nesmírně pregnantní,“ přibližuje Žilovy básně Ivo Kaleta. „Mám jeho verše rád právě pro úspornost výrazu, správnou zaťatost,“ dodává.
Název souborného vydání - Tesařskou tužkou - je odvozen od jedné z Žilových básní. Žila rád pracoval se dřevem. „Kácení stromů je taková dobrá průprava pro psaní veršů,“ domnívá se Pavel Hruška, „jeden jeho emblematický verš zní: svá slova píšu tesařskou tužkou, nemám jinou ve svém domě.“
Ve svých básních psal Jaroslav Žila o rodinných historkách i událostech z beskydského kraje. Ve čtyřech verších dovedl vyjádřit milostné vyznání i odvyprávět celý příběh.
