„To je on“ nazvala spisovatelka Milena Štráfeldová beletrizovaný životopis Marie Čermínové. Název je jedním z možných výkladů, jak vzniklo umělecké jméno této (nejen) surrealistické malířky – Toyen. Štráfeldová se knihou snažila opravit i některé mýty nebo nejasnosti, při psaní proto pátrala v archivech v Česku i ve Francii, kde výtvarnice zemřela.
Milena Štráfeldová přiznává, že ji jako spisovatelku oslovují „netypické ženské příběhy“. Do románu už převedla osudy hereckých sester Lídy Baarové a Zorky Janů a také příběh životem zkoušené historičky umění Růženy Vackové. K titulům Sestry B. a Trestankyně přibyl ještě Svatý rváč, v němž autorka přiblížila osudy českého učence a chráněnce Jana Husa Jeronýma Pražského.
Její knihy nejsou odborné publikace, ale beletrie. „Nepíšu historickou biografii, která by měla poznámkový aparát, musím tomu dát nějaký příběh a tam je už nezbytné někdy fabulovat. A z toho mívám někdy trochu strach,“ připouští.
Dívka stylizovaná do muže
O Toyen říká, že její život byl tak dramatický, že kdyby nenamalovala jediný obraz, stejně by stál za románovou podobu. Malířka po sobě nezanechala žádnou soukromou korespondenci nebo deníky, mnohé věci tak lze odvozovat jen z vyprávění jiných, některé zůstávají tajemstvím.
Zřejmě už se například nepřijde na původce jejího pseudonymu. Jedna verze tvrdí, že ze slov „to je on“. Tento nápad si přivlastňoval Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval i Karel Teige. „Sama Toyen říkala, že zdrojem je francouzské slovo citoyen, což znamená občan,“ doplnila další možnost Štráfeldová.
Názvem knihy odkazuje i k malířčině genderové nevyhraněnosti. „Jako mladá dívka se stylizovala do mužské role, dokonce prý jeden čas mluvila i v mužském rodě. Chodila oblečená do mužských šatů, měla krátký sestřih. Takže mně to přišlo pro ni do jisté míry typické a současně i do jisté míry tajemné, kdo to vlastně je ten on,“ ptá se spisovatelka.
Měšťanská dcerka se špatnou známkou z kreslení
Život Toyen vypráví chronologicky. Popisuje i školní léta tehdy ještě Marie Čermínové. „Objevila jsem kroniku ve škole, kde ani netušili, že u nich studovala. V té době byla ještě celkem poslušná dívenka, ale zásadně měla špatné známky z kreslení,“ prozradila Štráfeldová. Budoucí významná česká výtvarnice možná už tehdy chtěla malovat mimo pravidla.
Díky bádání v archivech se Štráfeldové povedlo upřesnit i některé nejasnosti života své hrdinky. Například mýtus, že pocházela z chudých poměrů. „Její rodiče si zakoupili dokonce činžovní dům na Smíchově,“ upozorňuje. „A možná právě ten její odpor proti měšťanskému životu rozhodl, že v šestnácti letech odešla,“ dodává.
Středostavovskou výchovu Marie vyměnila za anarchokomunistické hnutí. „To je vedeno jako informace v policejních aktech. A vrátilo se to v době, kdy chtěla ve třicátých letech jako malířka nabídnout jeden svůj obraz státu. Tehdy to fungovalo tak, že muselo policejní ředitelství prověřit, že člověk, od něhož kupuje stát obraz, nemá žádné špatné záznamy v policejních spisech. Takže tehdejší inspektor Emanuel Renč skutečně vydal dobrozdání, že se o ní říkalo, že byla členkou komunistické strany, ale že se to nikde nepotvrdilo,“ doplňuje Štráfeldová.
Pro přátele riskovala i život
Prvorepublikový advokát levicových umělců Kamill Resler mladou Toyen popsal jako vzpurného nedbalce. Označení, které ji podle spisovatelky přesně vystihuje.
„Především mě zaujala tím, jaká byla jako člověk,“ podotýká autorka, že v popředí jejího autorského zájmu nebyla malířská tvorba. „Byla velmi svérázná, ale také velmi věrná těm několika přátelům, které měla. Byla ochotná za ně doslova nasadit život. To je možná něco, co se s jejím životem tak často nespojuje, protože všichni ji vnímají především jako úžasnou malířku.“
Toyen například pečovala o svého uměleckého přítele Jindřicha Štyrského, když mu za německé okupace chyběly léky na srdeční chorobu. Problémům se srdcem také v roce 1942 podlehl.
Velkou statečnost při pomoci bližnímu prokázala malířka ale především, když za války ukrývala Jindřicha Heislera, židovského surrealistu, který odmítl přihlásit se do transportu. „Stala se z něj takzvaná ponorka, musel se ztratit úřadům,“ vysvětluje Štráfeldová. Toeyn ho před nacisty schovávala u sebe doma. Oba tím riskovali život. V roce 1947 pak společně odešli do Francie, kde už byla Toyen jako doma ve dvacátých letech.
Nemajetná stará paní s obrazy za miliony
Její poválečný život ve Francii označuje Milena Štráfeldová za smutnou kapitolu, především závěr života. „Byla to nemajetná osamělá stará paní. Nebyla ochotná prodávat své obrazy, přestože měla dluhy. Velmi dojemně působí soupis majetku, který udělal notář po její smrti. To je tak ubohá výbava domácnosti, že si člověk nedokáže představit, že takhle žila slavná malířka, jejíž obrazy se prodávají za desítky milionů korun,“ podivuje se spisovatelka.
Po rozpadu skupiny kolem básníka a frontmana surrealismu André Bretona na konci šedesátých let byli prakticky jedinými lidmi, s nimiž se Toyen scházela, chorvatský básník Radovan Ivšič a jeho francouzská přítelkyně Annie Le Brunová. Mimo jiné spolukurátorka současné výstavy Toyen v Národní galerii.
Toyen na výstavě
„Měla jsem to štěstí, že jsem byla patnáct let Toyen velmi blízko. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že Toyen byla výjimečnou umělkyní dvacátého století, která nikdy nepřestala revoltovat a ani se nevzdala svých snů,“ uvedla k výstavě.
Expozice nejen surrealistických děl je řazena chronologicky a vyzdvihuje i důležitá témata v tvorbě Toyen, například erotiku či alchymii. Představuje nejen obrazy a kresby, ale i ilustrace. K vidění je do poloviny srpna.
