Praha – Bylo to na podzim roku 1974, kdy se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Dosud nepublikovaný unikátní zvukový záznam z posledního setkání slavných klaunů dnes čekal křest, ukázky z nahrávky nabídly exkluzivně i večerní Události České televize.
Na kompaktní desce nazvané Poslední forbína, kterou v tomto týdnu vydává Supraphon, bude po 38 letech zveřejněn vzkaz Voskovce a Wericha budoucím generacím. Zásadními tématy tohoto „dialogu před oponou“ jsou vzpomínky na mládí a studia, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka nebo radost z toho, že Osvobozené divadlo oslovuje další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky i celé pasáže z her slavné dvojice.
"Patnáct minut z tohoto vzpomínání už vyšlo v polovině 70. let v USA na dlouhohrající desce Relativně vzato. Nyní vychází záznam téměř kompletní na dvou CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že Voskovec s Werichem se tehdy setkali naposledy osobně," řekl mluvčí Supraphonu Vladan Drvota. V bookletu k nahrávce jsou otištěny tři statě – majitele záznamu Karla Koliše, jenž popisuje historii setkání, novináře Františka Cingera a publicisty Jiřího Černého.
Jiří Černý:
„Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je tělesná rozkoš. Přátelství Jiřího a Jana překlenulo oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes.“
František Cinger:
„… S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům“.
Podle Karla Koliše zůstane velkým paradoxem, že se Voskovec s Werichem narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika jejich setkání, včetně toho posledního.
Vídeň - blízko Prahy, ale kousek dál od New Yorku
Pro Wericha to bylo „nedaleko“ Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s Miroslavem Horníčkem. Vídeň se stala jeho azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa v roce 1968. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo „blízko“ Prahy, kam se po roce 1948 už nikdy nevrátil. Blízko Prahy, ale „kousek“ dál od New Yorku – hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné.
Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce Relativně vzato použil příhodu s hracím obrazem, respektive vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD, jsou jeho kopií. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné.
Pásky s kopií dialogu Koliš dostal krátce po úmrtí Jana Wericha od jeho dcery Jany. „Majitelem nahrávky jsem od začátku listopadu 1980, kdy jsem jel s Janou do Velhartic zazimovat po úmrtí pana Wericha chalupu,“ doplnil Koliš.
Jan Werich zemřel 31. října 1980 ve věku 75 let, Voskovec ho v USA přežil o pouhých osm měsíců. Dvě slavné postavy českého i světového divadla se mohly v Praze setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.
