Dějiny výtvarného umění neovlivňovali „jen“ autoři a jejich díla, ale také výstavy. Obsáhlá publikace Výstavy jako médium prochází šedesátku instalací, které měly v druhé polovině dvacátého století přesah do historie československého, respektive českého umění. Kniha je výsledkem několikaleté práce tří badatelek z Akademie výtvarných umění (AVU).
Výstavy formovaly výtvarné umění. Dokonce i ty, které nikdo neviděl
Vyšla publikace Výstavy jako médium (zdroj: ČT24)
Zatímco tradiční dějiny umění bývají přehledem uměleckých stylů a zaměřují se na jednotlivé osobnosti a jejich tvorbu, nová publikace na české umění druhé poloviny minulého století pohlíží na pozadí zlomových výstav.
Tisíc stran obsáhlo texty i obrazovou dokumentaci. „Výstava je úsekem v dějinách uměním, a pokud ji někdo v ten daný moment nezachytí obrazově nebo textově, tak ta stopa v dějinách mizí,“ podotýká jedna z autorek Dagmar Svatošová.
Výstavy v archivech a jako výzdoba tenisových kurtů
Výstavy nahlíží badatelky jako médium, které pomáhalo formovat vývoj českého umění. Do něj zasahovaly oficiální přehlídky, bytové expozice i ty zakázané, které nikdo neměl možnost vidět.
Příkladem je Imaginativní malířství v Alšově jihočeské galerii v roce 1967. Kvůli cenzuře zůstala díla Jindřicha Štyrského či Jana Zrzavého viset za zavřenými dveřmi, zpráva o expozici se do publikace přesto dostala.
„Podařilo se nám v archivu Ústavu dějin umění najít kompletní soubor fotografií z instalace, protože při těch jednáních tam byli pozváni odborníci z ústavu, včetně fotografa, a ten tu výstavu zachytil,“ vysvětlila spoluautorka publikace Pavlína Morganová.
Doklady o výstavách hledaly badatelky v různých zdrojích. „V průběhu tříletého období rešerší jsme zjistily, že nejvíce dokumentů je možné získat ze soukromých archivů,“ poznamenává Dagmar Svatošová.
Výstava jako médium
To byl třeba případ výstavy abstraktních děl Jana Kotíka. Významná výstavní událost z padesátých let ale v oficiálních dějinách umění zůstala téměř beze stopy. „Nám se trochu náhodou podařilo najít její unikátní dokumentaci v archivu Emily Medkové, která si ji z přátelství s Janem Kotíkem nafotila, ale nikdo o tom nevěděl,“ prozradila Morganová.
V období normalizace zkoušeli režimu nepohodlní umělci svá díla vystavovat dokonce na akcích s fiktivním programem. Jedna taková se na začátku osmdesátých let konala na kraji pražské Stromovky pod záminkou výzdoby tenisových kurtů. „Jako řada dalších výstav v té době skončila policejním zásahem, v den vernisáže už byla zakázaná,“ připomíná Morganová.
Kdo je tady kurátor?
Součástí publikace jsou také studie - mimo jiné o kurátorské činnosti, která se jako samostatná funkce vyvinula postupně a zastávali ji nejprve autoři a organizátoři výstav. „Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měli kurátoři a umělci mezi sebou takový mocenský boj, protože umělcům se nelíbilo, že vzniká nová postava profesionála na prezentování umění,“ doplňuje třetí z autorek Terezie Nekvindová.
Dnes je kurátorská praxe pevnou součástí výstav, ale i ty případně přelomové instalace, o nichž se bude psát třeba v nějaké z dalších publikací, připravují zatím jen v zavřených galeriích.