Výstava v Londýně se dívá za scénu Amy Winehouseové

Nahrávám video

Londýnské Muzeum designu uspořádalo výstavu o Amy Winehouseové. Za scénou, jak se výstava jmenuje, jsou k vidění kytary, oblečení, ručně psané texty i osobní předměty zpěvačky, od jejíž smrti uplynulo loni deset let. Galerie chce přinést nový náhled na krátkou kariéru talentované hvězdy i hudební odkaz, který občas zůstává ve stínu jejího boje se závislostmi.

Před své fanoušky předstupovala s výrazným drdolem a očními linkami a sdělovala jim specificky zabarveným hlasem do textů převedené osobní zpovědi.

„Jako hudebnice měla velmi osobitý způsob práce, který obsáhl dvě alba,“ připomíná kurátorka Maria McLintocková. „Tato výstava přináší v souvislostech střípky z jejího života, které dosud chyběly.“

Džíny se Sinatrou či oblíbené kytary

Džíny s nápisem „Sinatra je Bůh“ nosila jako teenagerka, když nahrávala své první skladby. A v Londýně v nich s vírou v kariéru zpěvačky obcházela hudební vydavatelství v naději, že získá smlouvu. Debut Frank vydala Amy Winehouseová ve dvaceti. Toto období dokládá na výstavě třeba její nejoblíbenější kytara, modrá Fender Stratocaster, na níž v té době hrávala.

„Řekla bych, že slavná nikdy nebudu. Zbláznila bych se z toho,“ prohlásila tehdy. Album Back to Black o tři roky později ji ale vystřelilo mezi hvězdy. Nenápadná nahrávka plná silných melodií posbírala pět cen Grammy a stala se mezníkem ve vývoji populární hudby první dekády nového století. Soulová hudba byla díky ní naráz znovu v kurzu.

„Všechny vystavené předměty ukazují Amin odkaz nejen jako hudebnice, ale i jako ikony stylu a také reflektují její tvůrčí proces,“ podotýká kurátorka. Své ambice si Winehouseová pečlivě zapisovala do deníku. Jednou z položek na seznamu cílů bylo „nechat se vyfotit od módního fotografa Davida LaChapella.“ Přání se vyplnilo, a dokonce předčilo očekávání. LaChapelle se zpěvačkou natočil také klip ke skladbě Tears Dry On Their Own.

Do písně se na výstavě prolínají abstraktní portréty. Mají připomínat zpěvaččiny prožitky spojené s jejím skládáním. Pro Amina otce Mitche Winehouse jde o nejzásadnější část expozice.

„Amy nebyla tou bulvární osobností, jak o ní referovala média. Některé články, které jsem v posledních měsících procházel, byly otřesné. Dnes už by takto o ní psát nemohli. Ale stalo se. Rád bych, aby na to lidi zapomněli,“ říká.

„Chtěli mě dostat na odvykačku“

Rodinné vztahy byly komplikované. Otec od rodiny odešel, když Amy bylo devět, a k dceři se vrátil, až když už byla celebrita. I proto nejspíš celý život jen těžko hledala cestu k mužům, navíc nezvládala své démony a až moc se přátelila s drogami a pitím.

„Chtěli mě dostat na odvykačku, ale já řekla ne, ne, ne,“ zpívala ironicky ve velkém hitu Rehab – při skládání písniček pro své vrcholné album přitom paradoxně byla „čistá“ jako dlouho před tím ani potom ne.

V krizi po albu Back to Black se propadla do spirály recidiv. Svoji roli v ní sehrál i její poslední manažer a zároveň koncertní promotér Raye Cosbert, který měl zájem na tom, aby Amy vystupovala i v době, kdy nebyla ve formě. Tak tomu bylo i na jejím posledním koncertě v Bělehradě, kde skoro nemohla zpívat, pár týdnů před smrtí. Ta zpěvačku dostihla v jejím domě v Londýně. Podle soudního lékaře měla v té chvíli v krvi 4,16 promile alkoholu.

Smrtí v sedmadvaceti letech se zapsala do „klubu 27“ – spolu s Jimem Morrisonem, Jimim Hendrixem, Janis Joplinovou nebo Kurtem Cobainem.

Hologram ne, muzikál ano

Půl roku po její smrti vyšlo album Lioness: Hidden Treasures. A Amy se stala prvním umělcem posmrtně nominovaným na cenu Brit Award. Její „reinkarnací“ mělo být turné, kde by zpěvačku nahradil hologram. Nápad dostal požehnání dědiců, fanoušci ale reagovali negativně a k realizaci koncertů nakonec nedošlo.

Londýnská instalace je první takovouto rozsáhlou retrospektivou života Amy Winehouseové. Rodina se na projektu velkou měrou podílela. Příbuzní plánují také vydat desku dosud neznámých prvních nahrávek a zpěvaččin život přenést na divadelní prkna i jako muzikál.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

V Praze se konala konference k poctě laureátky Ceny Václava Havla

V Praze se ve středu konala čtrnáctá mezinárodní konference k poctě laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva. Laureátkou za rok 2026 je íránská právnička Nasrín Sotudíová. Ta zastupovala aktivisty, novináře, příslušníky menšin i děti ohrožené trestem smrti a zároveň se zasazovala o zrušení povinného nošení hidžábu či trestu smrti. Sotudíová byla opakovaně zatčena a strávila roky ve vězení. Konference, jejímž tématem je Váha slova, nabídla právě příběhy laureátů, kteří byli vězněni, stejně jako příspěvky fundovaných odborníků. Akce se zúčastnil například ruský učitel a autor dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi Pavel Talankin nebo běloruská opoziční politička Maryja Kalesnikavová.
před 12 hhodinami

Nedokončené stavby dokládají „opuštěnou“ budoucnost

Nedokončené nebo opuštěné stavby nejsou jen připomínkou minulosti. Mohou ukazovat také budoucnost, která se nikdy neuskutečnila. Právě na takzvanou „opuštěnou budoucnost“ se zaměřuje nová výstava v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem.
před 18 hhodinami

Estonští herci varují před změnami GDPR, podle nich nahrávají AI

Estonský svaz herců se obává, že navrhované změny unijního obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) by umělé inteligenci usnadnily využívání hlasů a podoby herců. Šéf Estonského svazu herců Reimo Sagor uvedl, že navrhované změny by výrazně oslabily ochranu osobních údajů a otevřely cestu k nekontrolovanému trénování umělé inteligence na hereckých výkonech.
29. 9. 2026‌‌

O literatuře se bavit nechtěl, vzpomíná na Seiferta vnučka. Básníka připomene dokument

Byl národním umělcem i jedním z prvních signatářů Charty 77 a zůstává jediným českým držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Od narození Jaroslava Seiferta uplynulo 23. září sto dvacet pět let. V lednu příštího roku se do kin dostane první celovečerní dokument o tomto básníkovi. Snímek s názvem Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí už zveřejnil upoutávku.
29. 9. 2026Aktualizováno29. 9. 2026‌‌

Evropský pohled

ČT24 každý den vybírá z obsahu publikovaného evropskými veřejnými médii, členy Eurovize.