Londýnské Muzeum designu uspořádalo výstavu o Amy Winehouseové. Za scénou, jak se výstava jmenuje, jsou k vidění kytary, oblečení, ručně psané texty i osobní předměty zpěvačky, od jejíž smrti uplynulo loni deset let. Galerie chce přinést nový náhled na krátkou kariéru talentované hvězdy i hudební odkaz, který občas zůstává ve stínu jejího boje se závislostmi.
Výstava v Londýně se dívá za scénu Amy Winehouseové
V Londýně připravili retrospektivní výstavu o Amy Winehouseové (zdroj: ČT24)
Před své fanoušky předstupovala s výrazným drdolem a očními linkami a sdělovala jim specificky zabarveným hlasem do textů převedené osobní zpovědi.
„Jako hudebnice měla velmi osobitý způsob práce, který obsáhl dvě alba,“ připomíná kurátorka Maria McLintocková. „Tato výstava přináší v souvislostech střípky z jejího života, které dosud chyběly.“
Džíny se Sinatrou či oblíbené kytary
Džíny s nápisem „Sinatra je Bůh“ nosila jako teenagerka, když nahrávala své první skladby. A v Londýně v nich s vírou v kariéru zpěvačky obcházela hudební vydavatelství v naději, že získá smlouvu. Debut Frank vydala Amy Winehouseová ve dvaceti. Toto období dokládá na výstavě třeba její nejoblíbenější kytara, modrá Fender Stratocaster, na níž v té době hrávala.
„Řekla bych, že slavná nikdy nebudu. Zbláznila bych se z toho,“ prohlásila tehdy. Album Back to Black o tři roky později ji ale vystřelilo mezi hvězdy. Nenápadná nahrávka plná silných melodií posbírala pět cen Grammy a stala se mezníkem ve vývoji populární hudby první dekády nového století. Soulová hudba byla díky ní naráz znovu v kurzu.
„Všechny vystavené předměty ukazují Amin odkaz nejen jako hudebnice, ale i jako ikony stylu a také reflektují její tvůrčí proces,“ podotýká kurátorka. Své ambice si Winehouseová pečlivě zapisovala do deníku. Jednou z položek na seznamu cílů bylo „nechat se vyfotit od módního fotografa Davida LaChapella.“ Přání se vyplnilo, a dokonce předčilo očekávání. LaChapelle se zpěvačkou natočil také klip ke skladbě Tears Dry On Their Own.
Do písně se na výstavě prolínají abstraktní portréty. Mají připomínat zpěvaččiny prožitky spojené s jejím skládáním. Pro Amina otce Mitche Winehouse jde o nejzásadnější část expozice.
„Amy nebyla tou bulvární osobností, jak o ní referovala média. Některé články, které jsem v posledních měsících procházel, byly otřesné. Dnes už by takto o ní psát nemohli. Ale stalo se. Rád bych, aby na to lidi zapomněli,“ říká.
„Chtěli mě dostat na odvykačku“
Rodinné vztahy byly komplikované. Otec od rodiny odešel, když Amy bylo devět, a k dceři se vrátil, až když už byla celebrita. I proto nejspíš celý život jen těžko hledala cestu k mužům, navíc nezvládala své démony a až moc se přátelila s drogami a pitím.
„Chtěli mě dostat na odvykačku, ale já řekla ne, ne, ne,“ zpívala ironicky ve velkém hitu Rehab – při skládání písniček pro své vrcholné album přitom paradoxně byla „čistá“ jako dlouho před tím ani potom ne.
V krizi po albu Back to Black se propadla do spirály recidiv. Svoji roli v ní sehrál i její poslední manažer a zároveň koncertní promotér Raye Cosbert, který měl zájem na tom, aby Amy vystupovala i v době, kdy nebyla ve formě. Tak tomu bylo i na jejím posledním koncertě v Bělehradě, kde skoro nemohla zpívat, pár týdnů před smrtí. Ta zpěvačku dostihla v jejím domě v Londýně. Podle soudního lékaře měla v té chvíli v krvi 4,16 promile alkoholu.
Smrtí v sedmadvaceti letech se zapsala do „klubu 27“ – spolu s Jimem Morrisonem, Jimim Hendrixem, Janis Joplinovou nebo Kurtem Cobainem.
Hologram ne, muzikál ano
Půl roku po její smrti vyšlo album Lioness: Hidden Treasures. A Amy se stala prvním umělcem posmrtně nominovaným na cenu Brit Award. Její „reinkarnací“ mělo být turné, kde by zpěvačku nahradil hologram. Nápad dostal požehnání dědiců, fanoušci ale reagovali negativně a k realizaci koncertů nakonec nedošlo.
Londýnská instalace je první takovouto rozsáhlou retrospektivou života Amy Winehouseové. Rodina se na projektu velkou měrou podílela. Příbuzní plánují také vydat desku dosud neznámých prvních nahrávek a zpěvaččin život přenést na divadelní prkna i jako muzikál.