V kleci na poušti je uvězněna žena tmavé pleti. Nakonec se ale dostane ven a následuje její pouť ze zajetí do civilizace. Ve filmu Soumrak laskavosti vybudoval australský režisér nizozemského původu Rolf de Heer důmyslně dystopickou a symbolickou cestu světem totality, nebezpečných nemocí, válečných běsnění a útlaku původních obyvatel a přistěhovalců. Metaforický příběh měl světovou premiéru na Berlinale a nyní ho mohli zhlédnout i diváci na filmovém festivalu v Karlových Varech.
Proč takový pesimismus? Protože já vás znám coby režiséra filmů s nadějí.
Film je tak očividně pesimistický zřejmě kvůli tomu, že celá naše doba dnes je velmi pesimistická, a vlastně trvá i nadále.
Co tedy ovlivnilo vznik vašeho filmu? Covid, pandemie, lockdowny, migrační otázka, či kolonizace území bělošským obyvatelstvem?
Do určité míry to byla kombinace všeho, co se do té doby v mém životě událo. Všechny tyto vlivy a také doba, která v sobě zkombinovala pandemii a zároveň hnutí Black Lives Matters po celém světě. Politici říkali, že pandemie zase až tolik nevadí, protože při ní umírají především barevní lidé. Myslím si, že tohle samo o sobě stačí k vyvolání pesimistického vlivu.
Film se jmenuje Soumrak laskavosti (The Survival od Kindness). V jedné zahraniční recenzi zazněla otázka, která mi přišla příznačná, položím vám ji tedy také: Jaká laskavost?
Ta laskavost je zcela určitě v postavách žen a mužů černé pleti.
Předpokládám, že natáčení probíhalo v době lockdownů, a vím, že jste natáčel na mnoha místech Austrálie.
Film byl vlastně navržen tak, že bylo snadné se přizpůsobit covidovým omezením. Počítal s velice malým štábem. Také jsme měli malý počet herců. Většina natáčení se uskutečnila v exteriérech a také v odlehlých lokacích, kde bylo málo lidí.
Kde všude v Austrálii jste natáčel? Struktura filmu postpuje od pouště přes buš do lesa a do hor.
Natáčeli jsme ve dvou státech – v Tasmánii a v Jižní Austrálii. Ta cesta byla velice pečlivě naplánovaná tak, aby nebyl znát přechod mezi přesunem z Jižní Austrálie do Tasmánie.
Hlavní postavou filmu je žena, nazývá se jednoduše Černá žena. Hraje ji africká herečka Mwajemi Husseinová, jak jste ji našel? A neuvažoval jste o obsazení této role aboridžinskou herečkou?
Je úplně jedno, zda je to herec černé pleti, který je aboridžinského původu, nebo je z Afriky, nebo z Jamajky. V průběhu práce na filmu jsem neustále zjišťoval nové věci. Přišel jsem na to, že pokud bych do hlavní role obsadil aboridžinského herce, bylo by to opravdu obtížné, protože Australané by si film špatně vykládali. Chápali by ho tak, že je o Austrálii, ale tak to není. Můj snímek je globální.
Když jsem se začal zaobírat tématem filmu, měl jsem v hlavě velice jasnou představu. Černý muž v kleci na vozíku, uprostřed pouště, opuštěný. Byla to velice konkrétní představa, protože jsem myslel na herce Petera Djigirra.
Jenže když jsme se blížili k začátku natáčení, ukázalo se, že Peter tu hlavní roli hrát nemůže. Začal jsem hledat někoho jiného, koho do té hlavní role postavím. Příkladem ideálního protagonisty pro mě byla etiopská žena, na kterou jsem narazil úplně náhodou, a říkal jsem – hledáme někoho, jako je ona, jenže měl by to být muž. Ale pak jsem se zarazil: proč bych nemohl obsadit přímo ji?
Doma jsem se podíval do scénáře, jestli by fungoval i s ženskou postavou. Zjistil jsem, že ano, bez toho, aby v něm bylo potřeba vůbec cokoli měnit. A oslovil jsem onu etiopskou ženu, jestli hlavní roli chce.
Chvíli to zvažovala a nakonec řekla ne. Byla uprchlice, už poměrně šťastně byla usazená v Austrálii, měla děti a nacházela se v náročné situaci se svým manželem, takže to byly jasné důvody, proč nechtěla ve filmu hrát, což jsem samozřejmě pochopil. Pro mě v tu chvíli bylo velice obtížné si představit, že bychom do té role opět hledali muže. A právě tehdy jsme našli Mwajemi, která pochází z Konžské demokratické republiky a je také uprchlice.
Film má mnohoznačný závěr, který vyvolal mnoho otázek a interpretací. Já v něm viděla bezvýchodnost. Nechci po vás vysvětlení konce, ale zajímá mě, co na tyto diskuse říkáte.
Obecně řečeno – všechny filmy na světě mají různé interpretace. Každý člověk vidí film úplně jinak. Soumrak laskavosti je ze všech mých titulů nejotevřenější. Pokud jde o ty možnosti interpretací, vím, čeho jsem se snažil docílit, ale na té své interpretaci netrvám. Pokud bych vám ji tady teď řekl, tak bych tím zneplatnil váš pohled na film. A to určitě nechci, protože váš pohled je také platný.
V několika vašich filmech hrál slavný aboridžinský herec David Gulpilil, který před dvěma lety zemřel. Čím si vás osobně získal?
Měl jsem Davida velice rád, především proto, že byl vynikající herec, ale také svým vlastním způsobem velmi okouzlující jako člověk. Náš první společný film se jmenuje Stopař a na základě tohoto filmu mezi námi vznikl určitý vztah. Hodně jsme spolu mluvili. Měl původně hrát v Deseti kánoích, ale nakonec je slyšet jen jeho hlas.
Odešel totiž ze své komunity a poté se potýkal s velkými problémy, dokonce byl bez domova. Měl problémy s alkoholem a nakonec skončil i ve vězení, kam jsem za ním jezdil na návštěvu. Při jedné z návštěv mi řekl, že by rád natočil další snímek se mnou. Tady jsme u filmu Charlieho země. A musím říct, že ten film byl především Davidův film. Opravdu, já jsem do něj zas až tolik nezasahoval. Byla to především jeho možnost nalézt určitým způsobem vykoupení.
Ve světě dostal nálepku „první slavný aboridžinský herec“. V čem spočívalo jeho specifikum?
Odpověděl bych trochu oklikou. Ve filmu Cesta mu bylo šestnáct, nebo sedmnáct let a už v tomhle věku dokázal zcela změnit vnímání bělochů toho, co aboridžinští herci dovedou. Všechno to úplně postavil na hlavu. V něm se snoubila nejdokonalejší kombinace, jakou znám, mezi instinktivním a intelektuálním hercem.
Dnes často vznikají v Austrálii filmy, kde se klade důraz na to, jak se země vypořádává s dědictvím kolonizace. Naposledy například festival v Cannes promítal film Nový chlapec o převýchově domorodého kluka v křesťanském klášteře. Vy sám máte téma původních obyvatel v několika svých filmech. Daří se australské společnosti podle vás vyrovnat se s touto minulostí?
Ne. Myslím si, že to možná trochu pomáhá lidem uvědomit si, co se děje, ale opravdu jenom trochu to pomáhá pokračovat v diskusi. Možná emočně to domorodému obyvatelstvu pomůže v pocitu, že je celková majorita bere, ale vlastně si nakonec vždycky uvědomí, že reálně se nic nezměnilo. Myslím si, že není možné se plně s koloniální minulostí vyrovnat.
Například v komunitě Davida Gulpilila jsem kolem sebe viděl opravdu spoustu problémů a říkal jsem si, že tohle všechno napravit bude trvat sto let. A když jsem na toto téma hovořil s jedním svým přítelem, režisérem aboridžinského původu, říkal mi: Ne, to se mýlíš, to bude trvat pět set let. A měl pravdu, protože když se podíváme třeba na Spojené státy, tam už je to šest set let, a stále se tam s těmi problémy potýkají.
Připadá mi někdy, že o postavení původních obyvatel a o jejich kulturu se více zajímají lidé v zahraničí než doma v Austrálii.
To je dané tím, že cizinci to vnímají prostě jinak. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem se s filmem Charlieho země účastnil mnoha debat v mnoha zemích světa. Opravdu jsem viděl, že cizinci to chápou jinak než Australané. Ale Australané mají také velice vášnivé pocity a otázky, jenom jsou jiné.
