Praha - Vittorio Sgarbi, italský kritik umění, se v Galerii Gate zúčastnil vernisáže výstavy a přednesl svůj projev ke kresbám Francise Bacona. Vůbec poprvé bylo v Praze Vittoriem Sgarbim představeno výjimečné umělecké dílo, monumentální olej Velázquezova žáka Pietra Martira Neriho (1591–1661), jenž v polovině 17. století zrealizoval kopii slavného Velázquezova portrétu papeže Innocenta X., který se nachází v Galerii Doria Pamphilj v Římě.
„Pietro Martire Neri,“ jak řekl Sgarbi, „sdílí s Velázquezem velice silnou psychologickou intuici, energii a naprostou jistotu moci vyjádřenou výrazem obličeje se zkoumavýma očima. Oproti němu má však vlídnějšího ducha: masitou surovost přenesl do malířství mírněji. Je fascinující vidět tento vztah mezi mistrem a žákem právě v díle, které ovlivňovalo a trýznilo Bacona celý jeho život.“
Vittorio Sgarbi při svém pražském pobytu poskytl rozhovor portálu ČT24:
Jaká je historie kreseb Francise Bacona a také Vašeho obrazu od Pietra Martira Nera?
Je to historie jednoho zamilování se Francise Bacona, velkého malíře, který přijel do Říma v padesátých letech a uviděl v galerii Pamphilj obraz od Velázqueze, který je vlastně univerzálním uměním, italským i španělským dohromady. Je tak strhující, živý a reprezentativní, že Bacon v zápětí namaluje asi 50 jeho variací, na nichž je papež buď v kleci, nebo působí jako krvelačné zvíře. Zaznamenává se zde vlastně vztah mezi Baconem a Velázquezem. Já se k tomu připojuji proto, že jsem bydlel v místě, které obýval i Francis Bacon při svém pobytu v Itálii a také v době svého úřadování papež Innocent X. Vodil si tam milenky, se kterými prováděl to, co dělává i Berlusconi. Tento byt má okna na Piazza Navona, u kterých Velázquez papeže namaloval. V tom samém paláci jsem bydlel i já a přivezl jsem tam verzi Velázquezova obrazu, kterou vytvořil Pietro Martire Neri, přítel a žák Velázqueze, která je sice méně propracovaná, ale identická. Tento obraz jsem pověsil do bytu, kde papež přebýval, a rekonstruoval jsem tím kousek historie. Jelikož Velázquezův obraz se dá velmi těžko vyvézt z Říma, zapůjčil jsem na tuto výstavu svůj obraz, i když méně významný, ale spojující Bacona a Velázqueze.
Jakou roli hrála situace, stylizace a barevnost v Baconově díle?
Tato výstava je velice důležitá, protože Bacon nebyl známý jako tvůrce kreseb. Kreslí velice úsporně, v poli obrazů jsou limitované tahy, jakoby skici, ale není to přípravný nákres, je to už sám obraz. Dalo by se říci, že jsou to milostné kresby. Bacon se zamiloval do jednoho Itala, Cristiana Lovatellina Ravarina, který je zde přítomen, a tomu daroval věc, kterou nikdy předtím nedělal. Jsou to kresby tak rychlé jako jedno vrznutí. Vezmeme-li malování jako porod, zde se děje vše velice rychle – trošku povyražení a kresba, vrznutí a kresba, vrznutí a kresba. Pak namaloval i pastely, vše poměrně rychle, během tří hodin či dvou dnů.
Kritiku to velice rozhořčilo – malování za šuk? Povolali tudíž nás, experty. Mne a jednoho slavného italského pedofilního kritika (promiňte, žertuji), který se zabývá uměním. A rozhodlo se, Bacon je úžasný kreslíř! Tato díla jsou autentická přes jeho dědice, hraběte Cristiana Lovatellina Ravarina, který byl jeho milenec. Pochopitelně že se k nim z počátku přistupovalo s podezřením, že nejsou od Bacona, neboť je nikdo neznal.
Jak vnímáte Baconovo dílo vy, osobně?
Pro mne je Bacon velkým umělcem, který se svým přítelem do středu dění staví lidskou bytost. V Itálii máme velkého malíře, jmenuje se Morandi, který kromě svých autoportrétů nikdy nemaloval lidské postavy. Ač není abstraktní umělec, viděl svět přes škatule, láhve a různé jiné věci. Naopak Bacon stále věří v člověka a jeho lidskost. Je to současný malíř, který v době, kdy ostatní stříhají plátna a vystavují kupy hoven, on maluje člověka. Někdy udivuje v tom, jak jsou jeho lidské tváře různorodé a divné. Jako třeba tvář papeže Innocenta X., kterého neviděl jako symbol křesťanství, ale jako člověka zlého, neurotického a krutého. Papeže vidí zamřížovaného, jako by seděl na elektrickém křesle. Vidí lidskou bytost jako střed všeho dění.
Je malířem velice svérázným a emocionálním. Dal by se připodobnit k J. P. Sartrovi v malbě. Je zde stále člověk, tragický, ale člověk.
Vy jste starosta města Salemi na Sicílii…
Ne, jelikož jsem kápo mafie, rozpustili zastupitelský sbor v Salemi i se starostou. Pro tuto vládu plnou volů, ve které skoro všichni ministři jsou moji přátelé, a několikrát mne každý z nich v Salemi navštívil, jsme byli všichni mafiáni, tak to rozpustili. Tedy, oni si nemysleli, že bych byl opravdu mafián, i když se dá říct, že jediný skutečný mafián jsem tam skutečně byl já, protože ti ostatní úředníci byli všichni pomalejší než šnek, vlastně ani nemohli vykonávat svůj úřad, tudíž jsem odstoupil a již nejsem starostou. Snažil jsem se, ale nebylo to nic platné. Snažil jsem se spojit krajinu a život, ale v Itálii stále bojujeme s přízraky.
Tudíž jsem zde přítomen jako představitel italské mafie. Teď i k tomu bude muset velvyslanec vydat prohlášení a vysvětlit situaci.
Jsem přítelem ministra kultury, turismu, školství, dopravy a dalších, a tak jsem se jich zeptal, jestli si jsou vědomi toho, že rozpustili můj zastupitelský sbor, a oni řekli, že vůbec vlastně nevědí, jestli ho opravdu rozpustili. Dá se říci, že byli tak zaskočeni, že vlastně nevěděli, co udělali. To se v Itálii stává často.
Je mi to líto, ale nejsem už starostou, ale mohl bych být velvyslancem v nějaké malé republice, třeba v Bělorusku.
Jaká je kultura na Sicílii?
Abychom byli upřímní, v umění je Sicílie stále v 19. století. Od Pirandella přes Guttusa, Sciasciu až po Tomasiho di Lampedusu, všichni ti velcí tvořící představitelé 19. století se narodili na Sicílii, což je dodnes místo těžkých protikladů. Jsem velice smutný, že dobrá vůle se střetává se silami, které nedovolují jakýkoli vývoj věcí.
Já se snažím propagovat nové směry. Například ve Spoletu, kde jsem ředitelem festivalu, jsem uspořádal výstavu malíře Fausta Pirandella, syna Luigiho Pirandella. Byl to dobrý počin, dá se říci, že se tomu trochu podobá i tahle výstava Francise Bacona.
Sicílie je místo velkého napětí, musí se překonávat mnoho těžkostí. Dělal jsem to rád a budu rád dělat cokoli jiného.
Vittorio Sgarbi - je jednou z nejzajímavějších osobností italské kulturní scény. Jedná se o brilantního kritika, televizního řečníka, spisovatele (právě v těchto dnech vydalo nakladatelství Bompiani jeho prozatím poslední knihu, esej Umění je současné), kulturního komentátora, bývalého italského a evropského poslance, náměstka ministra pro kulturu, radního pro kulturu města Milána a starostu města Salemi. Zastává funkci kurátora italského pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách. V současné době působí jako mimořádný komisař pro rekonstrukci katedrály města Noto, jako vysoký komisař pro restaurátorské práce na Villa Romana del Casale v Piazza Armerina na Sicílii a jako ředitel sekce výtvarného umění festivalu města Spoleto. Jeho komunikační styl je definován jako „out of the box“, přímý, efektivní a schopný upoutat publikum.
