Měla umělecký talent, proslavila se ale spíše jako umělecká múza. Alma Mahlerová se stala femme fatale pro v mnohém geniální i složité muže, nejen svého prvního manžela, hudebního skladatele Gustava Mahlera. Její vztahy rozmotává novinka pražského Divadla v Řeznické, která Almu Mahlerovou v názvu jednoznačně charakterizuje: Věčná milenka.
Děj komorní hry francouzského dramatika Marca Delaruellea zastihuje Almu Mahlerovou při přípravě pamětí. Do vzpomínek se s osudovou múzou noří i diváci. Memoáry lakonicky označené Můj život vydala šest let před smrtí. Probrala v nich mimo jiné i své manželské a milenecké vztahy, které se mnohdy časově prolínaly. Zatímco muži se o Almu dělit nechtěli, ona neměla zas takový problém se rozdělit o sebe.
Chtěla být múzou
Dcera vídeňského krajináře Emila Jakoba Schindlera a zpěvačky a herečky Anny von Bergenové, si nemohla stěžovat na nepohodlné živobytí. Dostalo se jí hudebního a výtvarné nadání a díky rodinnému zajištění i dobrého vzdělání. Spolu s uměleckým talentem měla i instinkt rozpoznat výjimečné muže.
Legendě femme fatale se zřejmě nebránila. „Sama se stylizovala do múzy, která mužům otevírá prostory tvorby,“ míní její herecká představitelka Máša Málková. „Měla také dobře vyvinutou schopnost se k nim dostat, vlastně si je trochu ulovit. Některým láska k ní zůstala až do konce života,“ dodává herec Ondřej Volejník.
V rodné Vídni ji přezdívali „siréna s modrýma očima“, podle německého spisovatele Berndta Wesslinga, který v osmdesátých letech sepsal Almin životopis, byla dokonce „jednou z nejexcentričtějších, nejinteligentnějších a přirozeně ženských žen své doby“.
Souhlasili by s ním jistě mnozí, kteří podlehli její přitažlivosti. S uměleckými osobnostmi Belle Époque se seznamovala i díky kontaktům svých rodičů. K rodinným přátelům patřil třeba secesní malíř Gustav Klimt, od něhož dostala první polibek. Jejími ctiteli byli ovšem rovněž šéf Burgtheatru Max Burckhard nebo komponista Alexandr von Zemlinsky, u něhož studovala hudební kompozici. „Chci tě každým atomem svého citu,“ psal své žačce.
Máš jediný úkol: učinit mě šťastným
Jenže ona v roce 1901 potkala jiného skladatele. Gustava Mahlera. Po koncertě houslového virtuosa Jana Kubelíka se sešli ve stejné společnosti. „Sólové koncerty nesnáším,“ zaslechl Mahler, tehdy umělecký ředitel vídeňské opery, prohlašovat neznámou dívku. Já také ne, přitakal. Tak se seznámil s o devatenáct let mladší a pár centimetrů větší Almou, tehdy ještě Schindlerovou.
O ruku ji prý požádal cestou na poštu. Je to starý degenerovaný skřet s nejistým postavením, zrazovali její ctitelé Almu. Mahlera zase přátelé varovali, že se řítí do neštěstí. Napsal jí dopis, kde žádal, aby si svůj život zařídila podle jeho potřeb. „Máš jediný úkol: učinit mě šťastným,“ stálo v něm. Alma souhlasila a upozadila své vlastní umělecké ambice. A do šuplíku uložila partitury několika písní, které složila, i rozpracovanou operu.
Vdávala se už těhotná a záhy se Mahlerovým narodil i druhý potomek (skladatel své ženě při porodu prý předčítal z Kantovy filozofie) – Anna Justine, která jako jediné z Alminých dětí svou matku přežila (stala se sochařkou).
První dcera zemřela jako pětiletá na záškrt. V jistém odcizení, které tragický předěl do manželství vnesl, potkala Alma Mahlerová v lázních Waltera Gropia. Budoucí zakladatel jedné z nejvýznamnějších škol moderního umění se stal jejím milencem. Alminou aférou se Mahler trápil až do své smrti v roce 1911.
Když nemohl mít Almu, chtěl aspoň její loutku
Jako vdova se Alma k někdejším uměleckým snům nevrátila, starala se o Mahlerův odkaz. A provdala se za Gropia. Vlastně ne, slavný architekt musel ještě počkat, až Alma skončí bouřlivý vztah s žárlivým Oskarem Kokoschkou. Pro oba zničující poměr dovedl malíře až na frontu první světové války, kam se dobrovolně přihlásil, aby zapomněl. Marně. V Haliči byl těžce raněn a po návratu neunesl, že se Alma mezitím stala paní Gropiusovou.
Kokoschka byl svou milenkou posedlý, zachytil ji na čtyřech stovkách svých děl, mimo jiné na obraze Větrná nevěsta. Zásoba podobizen jeho milované se hodila po rozchodu, kdy si nechal vyrobit loutku nahé Almy v životní velikosti (ušitá byla z chlupaté kobercoviny). Vozil ji všude s sebou, oblékal do bizarních kostýmů – a nakonec z nešťastné lásky rozřezal.
Temné stránky ale měla, jak připomínají divadelníci z Řeznické, i múza Alma. „Náchylnost k nestřídmému požívání alkoholu a podivné sklony k antisemitismu, přesto, že byla dvakrát provdána za muže židovského původu,“ patří k postřehům, které její obraz tak trochu demytizují.
S Werfelem v exilu
Navíc ani Gropiovi nebyla Alma věrná, její nestále srdce si získal o více než dekádu mladší spisovatel Franz Werfel. Napsal o ní, že patří k velice malému počtu kouzelných žen na světě. Stal se jejím třetím – a posledním – manželem.
Procestovala s ním kus světa, i když důvody ke sbalení kufrů nebyly vždy spojeny s radostným očekáváním. V roce 1930 jeli na svatební cestu do Palestiny, o osm let později, po anšlusu Rakouska, prchli do exilu. Nejprve do Francie, odkud pěšky přešli přes Pyreneje, aby se dostali na zaoceánskou loď. Do Spojených států dorazili společně se spisovatelem Heinrichem Mannem, ten ale do Almina milostného života nijak nezasáhl.
Ve Spojených státech zůstala Alma i po smrti Franze Werfela, který se těsně stihl dočkat konce války. „Velká vdova“ či „vdova čtyř umění“, jak jí říkali, zemřela v New Yorku v prosinci 1964. Bez muže.
Do konce života nicméně chtěla zůstat vdovou po Mahlerovi, říkala, že Mahler se nikdy neopouští. Přestože jeho hudbu nikdy příliš nemilovala, jak se svěřila při rekapitulaci svého života. Prý se ale ani nezajímala o Werfelovu tvorbu a nerozuměla Gropiově architektuře. Jen Kokoschkovy obrazy na ni vždy působily.
