Na přelomu milénia se v Helsinkách koná svatba. Utajovanou skvrnou ženichovy rodiny je jeden ze synů odsouzený za masovou střelbu na střední škole. Jenže Češka Tereza, která dělá na hostině číšnici, pravdu zná. Jednou z obětí totiž byla její dcera. Setkání vyvolá traumatické vzpomínky a také ukáže, že hledání viníka není tak jednoznačné. Operu Nevinnost napsala finská skladatelka Kaija Saariahová, v červnu se poprvé hrála v Americe, v zemi, kde je násilí páchané střelnými zbraněmi obzvláště citlivým tématem.
V San Francisku uvedli operu o střelbě na škole. Jednou z hlavních postav je Češka
Nevinnost byla vůbec poprvé uvedena v roce 2021 ve Francii, letos v červnu se dočkala americké premiéry v sanfranciské opeře, která je koproducentem projektu. Libreto vzniklo ve finštině i vícejazyčné verzi, v níž zazní devět různých řečí, včetně češtiny.
Autor mezinárodního libreta Aleksi Barrière má francouzsko-finské kořeny, ale také mimo jiné studoval na pražské DAMU, což na nebývalý důraz na český jazyk mohlo mít vliv. S českým textem pomáhala navíc mezzosopranistka Magdalena Kožná, představitelka jedné z protagonistek – české servírky Terezy – při světové premiéře na francouzském festivale Aix-en-Provence.
Opera o následcích střelby
Opera Nevinnost zkoumá emocionální následky střelby ve škole. Poznamenáni jsou přímí účastníci, ale i jejich blízcí. Podle inscenátorů ze sanfranciské opery si autoři dali záležet na vybudování atmosféry. „Vytváří jakýsi thriller. Je velmi soustředěná, díky čemuž diváci od prvního tónu naslouchají s ústy dokořán a tlukoucím srdcem,“ říká o opeře dirigent sanfranciského uvedení Clément Mao-Takacs.
Romantické pucciniovské melodie tak návštěvníci repríz čekat nemohou. „Krása tohoto díla je v pravdivosti a důkladnosti, v tom, co z toho můžete vytěžit,“ míní režisérka Louise Bakkerová.
Když se při premiéře zdvihla opona, diváci viděli dva muže, kteří se krčí ve stínu. „Já… já… já… nemůžu jít do práce,“ koktá jeden z nich. „Nemůžu nastoupit do letadla, nemůžu sedět zády ke dveřím,“ přiznává druhý z nich. Každý mluví jiným jazykem, spojuje je ale traumatická zkušenost. Před deseti lety se stali svědky střelby na mezinárodní střední škole.
Vina versus nevinnost
Vzpomínky je paralyzovaly při události, která by měla být radostná – při svatební hostině. Ženich jménem Tuomas je bratrem střelce, který má hrůzný čin na svědomí. A který už byl propuštěn z vězení.
Čerstvá novomanželka o této skutečnosti neví. Tuomasovi rodiče se nemohou shodnout, jestli by jí měli říct pravdu. S mrazivou skutečností je nečekaně konfrontována i česká servírka Tereza, která obsluhuje při svatební hostině. Její dcera se stala před deseti lety jednou z obětí střelby. Tereza je zaskočena, že zatímco její život byl navždy narušen, život střelcovy rodiny dál pokračuje.
Jenže na komplikované otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Odtud i „nevinnost“ v názvu titulu – nikdo v příběhu není bez odpovědnosti. „Na konci nezazní žádný předstíraný tón zdravení nebo naděje. Místo toho se kruhy spoluviny rozšiřují,“ podotkla po premiéře v roce 2021 recenze listu The New Yorker.
Minulost prolíná přítomnost
Záměrem tvůrců bylo stominutový příběh odvíjet bez přestávky tak, aby ho postupně odkrývali i diváci. Střelba je zpočátku nazývána pouze obecně jako „tragédie“. Děj spojuje dvě časové roviny – k přesvědčivému prolínání minulosti a přítomnosti si scénografie pomohla otáčivou scénou.
„Napadlo mě, že kdybych mohl restauraci, kde se odehrává hostina, pomalu a postupně během inscenace proměnit ve školu, aniž by si toho diváci všimli, mohli by být vtaženi do stejného pocitu nepřekonatelného žalu, jaký pociťuj postavy,“ vysvětlil producent a režisér světové premiéry Simon Stone. Samotné střílení nevyjadřují inscenátoři nijak explicitně. Střelbu diváci nevidí, ovšem paniku a šmouhy červené barvy zastupující krev ano.
Myšlenky z Poslední večeře
K nejhorším případům masové střelby ve Finsku patří dvě tragédie, k nimž došlo krátce po sobě. Čin osmnáctiletého studenta, který v listopadu 2007 zastřelil na střední škole v Tuusule osm lidí a poté sebe. O rok později, v roce 2008, se obětí dalšího střelce z řad studentů v Kauhajoki stalo deset lidí.
Inspirací pro Kaiju Saariahovou ovšem nebyl konkrétní skutečný případ střelby. Její nápad vycházel z Da Vinciho fresky Poslední večeře. Monumentální nástěnnou malbu vytvořil renesanční umělec v refektáři kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. „Byla fascinovaná smýšlením každé ze třinácti osob u stolu. Skupina lidí, kteří se sešli v okamžiku hlubokých emocí, ale každý přinášel svůj pohled, svou minulost a zkušenosti,“ upřesnil ke skladatelčině inspiraci generální ředitel sanfranciské opery Matthew Shilock.
Je možné uzdravení?
I když střelba na školách se nevyhýbá ani evropským zemím – netřeba připomínat, že tuto bolestnou zkušenost mělo loni před Vánoci i Česko –, ve Spojených státech jde o téma zvláště citlivé, vzhledem k rozšířenosti násilí se střelnými zbraněmi. Sanfranciská opera proto uvedení inscenace doprovodila diskusemi a osvětovými akcemi.
Například recenze v listu San Francisco Classical Voice vyzdvihuje zamyšlení nastolené závěrem opery a vztahuje je na státy USA. „Je možné uzdravení ve Spojených státech, v zemi, kde je masová střelba téměř na denním pořádku a zdá se, že je nemožné proti ní účinně zakročit?“ pokládá recenzentka řečnické otázky.
Současná opera hledá témata i mezi závažnými událostmi přítomnosti či nedávné minulosti, s nimiž se společnost vyrovnává nebo o nich diskutuje. Příkladem jsou tři americké tituly:
Sestrojení atomové bomby – Americký minimalistický skladatel John Adams zkomponoval operu Doctor Atomic. Zachycuje emoce, které provázely test první atomové bomby. Hudební drama zpracovává události roku 1945, které předcházely samotnému testování jaderné zbraně. Hlavní postavou je fyzik Robert Oppenheimer, jehož příběh ještě více proslavil loňský oscarový film. Opera Doctor Atomic měla premiéru v roce 2005. Generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb ji tehdy označil za dílo, které „otřáslo Metropolitní operou tak, jako žádné jiné předtím“.
Trest smrti – Opera Mrtvý muž přichází z roku 2000, kterou napsal Jake Heggie, se opírá o stejnojmenné memoáry řádové sestry Helen Prejeanové. Vyšly v první polovině devadesátých let a do širšího povědomí je pomohla dostat i filmová adaptace se Susan Sarandonovou a Seanem Pennem v hlavních rolích. Líčí boj sestry Helen za záchranu duše odsouzeného vraha. V cele smrti Prejeanová navštěvovala Elma Sonniera, odsouzeného – a nakonec popraveného – za vraždu mladého páru, dívku Sonnier navíc znásilnil. „Je o pohledu na temnou stránku toho, kým jsme my nebo kdo jsou ostatní, a o otázce, jak se k tomu postavíme. Odmítnu vás rovnou kvůli tomu, kdo jste, co jste udělali nebo za čím si stojíte?“ podotkla k opeře pěvkyně Joyce DiDonatová, která roli Helen nastudovala v Metropolitní opeře.
Únos – Už zmíněný John Adams v roce 1991 napsal také operu Smrt Klinghoffera. Vrací se k události, která se odehrála v roce 1985 u egyptských břehů. Italskou výletní loď Achille Lauro s 450 osobami na palubě uneslo palestinské teroristické komando. Únosci z radikální Palestinské fronty osvobození abú Abbáse požadovali osvobození padesáti Palestinců vězněných v Izraeli a hrozili výbuchem lodi. Po třech dnech se útočníci vzdali. Během únosu byl zavražděn americký občan židovského původu Leon Klinghoffer upoutaný na kolečkové křeslo, jehož tělo únosci shodili do moře.
Do témat současné opery dává jednou za dva roky nahlédnout bienále Dny nové opery (NODO) v Ostravě. Letošní ročník nabídne od 26. do 30. června sedm operních představení. Mimo jiné dílo Zaprodance, v němž se František Chaloupka volně inspiroval osobností Jana Amose Komenského.
