V rožmberské hrobce ve vyšebrodském klášteře je snubní prsten posledního rožmberského páru, Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z Ludanic. Vědci rovněž na desce Vokova sarkofágu odhalili pět symbolů, může tam být i Vokův monogram. Archeologové díky sondě zjistili, že v truhle jsou luxusní látky, dámské šaty s řadou ozdob i zlaté řetězy. Průzkum shrnuje kniha a v květnu příštího roku se ve vyšebrodském klášteře otevře expozice Rožmberské zlato.
V rožmberské hrobce se našel snubní prsten Petra Voka a Kateřiny z Ludanic
Již v roce 2011, kdy výzkum začal, objevili vědci na víku Vokovy cínové rakve dámský zlatý prsten, jenž patřil Kateřině z Ludanic. Nedávno pořídili snímky i 3D sken renesančního šperku. Připomíná snubní takzvané gimmel prsteny, oblíbené v 16. století v Anglii a Německu.
Výjimečná zlatnická práce
„Do svatby nosili muž a žena každý svoji polovinu, při svatbě se prsteny spojily. Přesně takový prsten máme v rožmberské hrobce. Je to dámská část prstenu, máme snubní prsten posledního rožmberského páru,“ přibližuje geoinformatik Jiří Šindelář z firmy Geo-cz.
Zlatý prsten je zdobený emailem a drahými kameny, zřejmě dvěma červenými rubíny a pěticí zelených smaragdů. Korunka má podle vědců netradiční tvar, v žádné ose není symetrická. „Výjimečné je, že je to naprosto neuvěřitelná zlatnická práce. Je to masivní zlatý prsten, luxusní šperk. Snese srovnání s prsteny, které měla na ruce česká královna Anna Jagellonská,“ nepochybuje Šindelář. Vědci předali snímky a digitální model prstenu zlatníkům, kteří vytvořili kopii.
Kateřina z Ludanic měla luxusní šaty i šperky
Archeologové prozkoumali i obsah rozpadající se dubové rakve, která je na druhém cínovém sarkofágu vedle Vokovy rakve. Patřila zřejmě Kateřině z Ludanic. Zdokumentovali pohřební výbavu uvnitř rakve a určili kosterní ostatky.
„Kateřina z Ludanic odpočívá v dřevěné, zřejmě dubové truhle zbavené víka. Vedle luxusních textilních přehozů a výstelek rakve lze dobře rozpoznat velmi honosné dámské šaty s řadou ozdob, případně osobních šperků ze zlata,“ prozradil Šindelář.
Archeologové také potvrdili, že v hrobce je rožmberské zlato. Vědí, jak vypadá. „A nejedná se jen o ten zlatý řetěz, který měla na krku Kateřina z Ludanic, ale právě třeba i ten prsten, který je vzácností. Ne každý zlatník uměl v té době takový prsten udělat,“ dodává archeoložka z Jihočeského muzea Zuzana Thomová.
Pověst o pohřbení vsedě
Přesné místo, kde se hrobka nachází, se archeologům podařilo potvrdit v roce 2011. Tehdy se také ujistili, že je v ní vedle Voka pohřbeno dalších 38 členů rodu. Vyvrátili tak pověst, že Rožmberkové neleží v rakvích, ale sedí.
Petr Vok byl posledním Rožmberkem, zemřel 6. listopadu 1611. Po jeho smrti se vchod do hrobky zavalil kamenem a postupem času se zapomnělo, kde přesně byla. Začaly tak vznikat pověsti, třeba že vladaři rodu nejsou pochováni v rakvích, ale sedíce u kulatého stolu panují i po smrti. Poprvé lidé nahlédli do hrobky v roce 1902.
Moderní technika umožnila prozkoumat do detailů rakev posledního Rožmberka. Vědci ve 3D vymodelovali pětapadesát centimetrů velkou nápisovou desku na víku Vokova sarkofágu. Zjistili, že jsou tam znaky, o nichž nevěděli. Rozpoznali pět symbolů, jeden z nich připomíná písmeno omega. Archeologové vytvořili i digitální kopii Vokova sarkofágu včetně všech reliéfních ozdob.
Jako Indiana Jones
Při průzkumu dále přišli na to, že slunce v určitou chvíli ozáří náhrobní kámen i část podlahy kněžiště, pod kterou je hrobka. Šindelář to označil za sluneční mystérium. Připodobnil ho ke scéně z filmu Dobyvatelé ztracené archy, kdy paprsek slunce dopadne na místo, kde je skrytá archa úmluvy, kterou hledá Indiana Jones.
Pro archeology je rovněž přínosné, že znají samotný vzhled hrobky. Vznikla ve třináctém století. „Je to ojedinělý prostor v tom, že tyto hrobky se ve třináctém století objevují pouze v královském prostředí. Další věc je, že hrobka nebyla otevřena a porušena. Všechny královské hrobky, které jsou ve svatém Vítu, byly v devatenáctém století otevřené a porušené,“ připomněla Thomová.
Výzkum v rožmberské hrobce shrnuje nová kniha. „Pojal jsem všechny kapitoly jako vyprávění příběhů, aby byla čtivá,“ řekl Šindelář.