Praha - Výbor z pěti svých souborů z poslední doby doplněný sérií z počátku 90. let představuje v pražské Galerii Langhans nizozemský fotograf Erwin Olaf. Výstava se jmenuje Choreografie citů a její větší část tvoří snímky pracující se zadržovanými či maskovanými emocemi, výtvarně pojednané ve stylu, který odkazuje k estetice 50. let. Přehlídka potrvá do 7. června a zahajuje festival současné nizozemské kultury NethWorks.cz.
„Olafovy fotografie nejsou oknem do světa, ale do pečlivě konstruované fikce, kde každý objekt má své místo a funkci,“ upozornil kurátor výstavy Jiří Ptáček. Každodenní jednotlivosti autor převádí v masku, za kterou se lze schovat. V cyklech z let 2004 až 2007 tento způsob vyjádření použil pro zobrazení skrytých a zadržovaných emocí, smutku, žalu, jimiž se tehdy začal zabývat.
Rok 2004 znamenal pro Olafa zásadní zlom. Před tímto datem čerpal inspiraci z opulence a pozlátka pozdního baroka a otevřenosti postmoderní popkultury, což na výstavě dokládá soubor Blacks (Černí, 1990). Soubory Rain (Déšť, 2004), Hope (Naděje, 2005) a Grief (Žal, 2007) ale znázorňují hluboká lidská pohnutí, i když stále zkonstruovaná ve studiu fotografickými prostředky, prací s modely, osvětlením a celkovým laděním scény v retrostylu.
Změna pro fotografa nastala, jak prozradil, po útocích na New York v září 2001. V jeho vlasti se prý tehdy začaly objevovat názory, že si to Amerika vlastně zasloužila. Nemohl jsem s tím souhlasit, protože Spojené státy nás naučily hlavně velké svobodomyslnosti, řekl. Začal prý uvažovat o nové práci, jíž by oslavil Ameriku 50. let.
Obrátil se k estetice té doby, jeho nová série se měla jmenovat Happy (Šťastní), ovšem při práci se jej zmocňoval smutek nad tím, že tato doba se již nikdy nevrátí. Nedařila se mu také dlouho práce s modely, kteří byli příliš nepřirození. „Až jsem jim řekl, aby přestali pózovat, a tehdy jsem zachytil, co jsem potřeboval, ten okamžik mezi akcí a reakcí, chvilku předtím, než začnete reagovat, než se třeba dozvíte nějakou novinku,“ řekl.
Na soubory Rain, Hope a Grief navazuje cyklus Fall (2008), jehož název lze přeložit jako „pád“ i „podzim“. Krásné modely a modelky zachycuje v okamžiku mrknutí. Takové fotografie se běžně považují za nepovedené. Pro Olafa jsou napůl zavřená víčka chybou, vadou na kráse a časovým symbolem, ve smyslu fotografickém i životním. Okamžik konfrontuje s nehybnými květinovými zátišími a vytváří napětí mezi chvílí a trváním, záměrnou chybou a možností, že ji divák bude vnímat jako projev únavy, vyčerpání či rezignace.
Olafovy cykly
narativním výkladům, sám autor je doprovází krátkými filmovými etudami, v nichž příběh dokresluje a pointuje. Na výstavě lze vidět snímek k souboru Le Dernier Cri (Poslední výkřik, 2007). Ostatní budou uvedeny v rámci doprovodného programu.
