Ostrava – Více než rok se Libuše Rudinská setkávala s několika romskými ženami z Ostravska, aby jejich životní příběh zachytila v dokumentu. Společným jmenovatelem osudů všech aktérek snímku je "uloupené mateřství" - nedobrovolná sterilizace, kterou u nich lékaři provedli po roce 1989. Tedy v době, kdy byla ukončena státem podporovaná praxe využívající tohoto zákroku k omezení porodnosti převážně romských žen. Rudinská se ve svém dokumentu nesnažila ukázat prstem na zodpovědného viníka, ale zachytit dopad nevratného lékařského zásahu v osobním životě každé z nich. Dokument Uloupené mateřství reprízuje ČT2 dnes v 11:00.
Ve filmu se objevují i záběry ze soudních líčení, lékařský komentář doktora Richarda Spousty z Městské nemocnice v Ostravě-Fifejdách a na kameru mluví i ombudsman Otakar Motejl, který v roce 2005 shledal „ve všech zkoumaných případech nedostatky v právní kvalitě souhlasu sterilizovaných osob“. Jejich věcná vyjádření působí ale ze všeho nejvíce jako protiklad k bezprostředním (někdy až moc) výpovědím jednotlivých žen a jejich příbuzných.
Čtyři hlavní aktérky dokumentu:
Elena GOROLOVÁ
Sterilizace u ní byla provedena, když jí bylo 23 let, při druhém porodu císařským řezem. V současné době se snaží aktivně pomáhat podobně postiženým ženám v rámci občanského sdružení Vzájemné soužití.
Helena BALOGOVÁ
Sterilizovaná při pátém porodu, kdy porodila první dítě svému o 11 let mladšímu manželovi. Opustil ji a pak se k ní zase vrátil. Její případ je nejméně uchopitelný – mluví často nejasně a dopouští se drobných mystifikací. Přiznává, že dostala za provedený zákrok finanční satisfakci.
Jiřina DZURKOVÁ
Zákrok jí byl proveden při indikaci mimoděložního těhotenství. Má dvě děti a s manželem uvažuje o osvojení tří jeho vnoučat (od dcery z prvního manželství), které vyrůstají v dětském domově.
Gizela ZAHRADNÍKOVÁ
(viz Jeden příběh s dobrým koncem…)
Oběť jako spoluviník
Ukazuje se, že sterilizace není jen něčím privátním, s čím se vypořádává sama žena, případně se svou nejbližší rodinou. Právo posuzovat a hodnotit její život a mluvit jí do něj si vyhrazuje i širší komunita, ať se to postižené ženě líbí, nebo ne. Ale ona většinou neprotestuje, probírání svých opravdu intimních záležitostí pomalu cizími lidmi na dvorku bere jako samozřejmost. V tom je dokument zajímavým sociálním kukátkem do pravidel romských vazeb a mentality.
Nejvíce zarážející je poznání, že okolí, dokonce její vlastní manžel, nedobrovolně sterilizovanou ženu nevidí vždy jen jako oběť, ale také jako spoluviníka. Nikdo se pak nediví, že manžel svou ženu, která už nemůže mít děti (kvůli zákroku, se kterým nesouhlasila!) opustí s tím, že dva potomci jsou mu málo. Romská žena ho ale chápe, dokonce i omlouvá. „My jsme zvyklí mít pět, šest nebo až deset dětí, je přeci pěkné, když pak jste staří a vždycky vás má kdo přijít navštívit,“ vysvětluje v dokumentu jedna z nich.
V naší komunitě je to docela ostuda, že jsem romská žena, která nemůže mít další děti. I já se tak cítím, protože ze začátku i manžel byl strašně proti tomu, když si vyšel s kamarády někam na pivo, tak mu říkali, že jako žena už jsem na nic, vznikaly z toho i hádky.
/Elena Gorolová v rozhovoru pro ČRo; zdroj: romove.radio.cz/
Nejspíše za takovým jednáním není vždy sobeckost nebo nezájem. Možná dokonce naopak. Muži „handicap“ svých manželek berou jako svůj vlastní. Cítí se méněcenní, a tak za méněcenné považují i své ženy, i když obviňovat je z něčeho je objektivně nesmysl. Navíc pocit méněcennosti je u jejich partnerek beztak dost velký („už se necítím jako žena“). Tak velký, že i po letech je na nich stále vidět. Snad až s výjimkou Eleny Gorolové, která své trápení přelila do práce ve sdružení Vzájemné soužití.
Jeden příběh s dobrým koncem je lepší než žádný
Někteří z mužských aktérů dokumentu se ale s tímto pocitem určitého selhání dokázali vyrovnat. Gizele Zahradníkové provedli lékaři sterilizaci při druhém porodu císařským řezem, když jí bylo 23 let. Její dítě ale trpělo nevyléčitelnou srdeční vadou a osm dní po porodu zemřelo. Po pěti letech od zákroku nabídl lékař Gizele možnost podstoupit umělé oplodnění. Její manžel prodal auto, aby zaplatili potřebné výdaje. Šance na dalšího potomka vyšla a Zahradníkovým se narodil syn Dominik.
Tento příběh se (snad se to tak dá říci) šťastným koncem je ale bohužel v dokumentu výjimkou. V ostatních rodinách je sterilizace spíše stále přítomným strašákem, který se znova vynořuje a narušuje už tak dost narušené partnerské vztahy – ať už alkoholem, nebo pocitem neschopnosti a bezmocnosti z dlouhodobé nezaměstnanosti.
