Nejniternější individualismus a výsostná technika kresby se šťastně protnuly v osobnosti Kateřiny Adamové, jejíž nejnovější cyklus kreseb je k vidění v Domě U Zlatého prstenu v Praze. Výstava Středně velký plachý tvor je třetí z letošního plánu projektu START UP, který talentovaným mladým výtvarníkům na začátku jejich umělecké kariéry věnuje Galerie hl. m. Prahy. Plachý tvor, „alter ego“ Kateřiny Adamové, jak ho sama charakterizuje, předvádí, co dovede, na 22 kresbách na papíře a centrální malbě na stěně galerie. Zkoumat živočicha je možné do 21. dubna.
Je to poněkud divošská záležitost. Středně velký plachý tvor spolu s autorkou křepčí, tancuje, cvičí, a vypadá to na pozice jógy i tai-či, rovná si záda, láme si nohu v úsilí propracovat se k lotosovému sedu, řve a bije se v prsa, vystrkuje rohy a trká, padá na zadek, zaujatě naslouchá jakémusi vysvětlování něčeho podstatného, a jen tu a tam se skutečně plaše ohlédne přes rameno. Avšak mýlil by se ten, kdo by si podle názvu výstavy myslel, že šéfem těchto situací je tento plachý tvor, tichý společník; opak je pravdou: Kateřina má navrch a neznámý živočich v některých případech jen naznačený obrysovou linkou s úžasem pozoruje, co Kateřina vyvádí.
Kateřina Adamová (*1977) je absolventkou Akademie výtvarného umění (ateliér prof. Jitky Svobodové, obor kresba). Oproti předchozím lyrickým až snovým cyklům, které vytvořila, zde silně přidala na dynamice děje a výrazu obou portrétovaných tvorů. Zdůraznila ji i barevnou sytostí a plastickým detailním propracováním velkých ploch. Sebe i tančící alter ego vybavila úborem prokresleným jemnými čarami ve shlucích navozujících dojem chlupaté pružné látky nebo srsti; jako kontrast staví průsvitný obrys tvora zobrazeného pomocí silného protisvětla, kdy objekt není tmavý, ale naopak zářivě bílý.
Podobnost s technickými postupy fotografie není náhodná, autorka se jejími možnostmi velmi inspiruje a vědomě je ve své tvorbě využívá, např. finesy se zvýrazněnou selektivní barvou hlavního motivu mezi náznaky ostatních prvků v kompozici v pozitivu/negativu scény nebo siluet v protisvětle.
Stejně tak její předchozí cykly stylem a technikou malby připomínají grafické techniky, které ve výsledku působí jako stránky a fotografie ze starých časopisů, nebo skvěle propracované krajkové a vyšívané látky a čepce jakoby vystřižené z obrazů malířů malujících lidové oděvy; Joža Úprka zde našel zdatného pokračovatele nikoli v líčení barvitých scén, ale v lyrickém převyprávění estetické hodnoty jednotlivých tvarů oděvu a v soustředění na detail.
O šíři její skvělé kreslířské zdatnosti svědčí to, že tohle vše dokáže s minimem výtvarných instrumentů, jen kresbou tužkou, pastelkou, uhlem nebo fixou na papír či plátno. Barvou všeobecně šetří, používá ji střídmě a s elegancí a většinou hraje roli jemného barevného akcentu.
Nic, co by připomínalo její předchozí cykly - osobitě pojaté a mistrovsky ztvárněné krajiny detailů lidského těla, intimní deníky všedního života, fragmenty snových obrazů vycházejících z reality, kdy i věšák na prádlo se stává poetickým objektem s jemnou geometrií stínů tyček stojacího rámu, sportovní stadiony, autobusové nádraží, dětská hřiště, akty nebo zátiší s jídlem -, ale na této výstavě nenajdeme. Přesto je připomenutí šíře a žánrového rozpětí její dosavadní tvorby důležité proto a tím spíše, že výstava Středně velký plachý tvor je monotématická a o jedné struně.
Důležitější než to, že k repertoáru svého výtvarného vyjadřování přidala nový způsob kresby, je citová poloha vystavené série. Proti dramatickému předchozímu cyklu Jeden rok (2010–2011), který vznikl jako reakce na léčbu vážné nemoci, kdy s chladnou odtažitostí pozoruje vlastní tělo zmučené lékařskými zákroky jako objekt vhodný k malířskému zkoumání, v cyklu Středně velký plachý tvor dochází k obratu.
Depresi, kterou za dřívějším „nezúčastněným“, „objektivním“ pozorováním nutně cítíme, střídá narůstající fyzická a psychická energie a živelná až praštěná chuť do života. Je to síla, která se dere ven. Tvor se probudil. Kolik úsilí to muselo stát, si uvědomíme, když sama autorka tvrdí, že tak překonává sociální i profesní izolaci, kterou zakouší v „mateřském exilu“ ve své druhé vlasti ve Španělsku. A tak můžeme vystavený cyklus kromě uměleckých aspektů spíše považovat za kumštýřsky vyjádřenou příznivou prognózu dalšího bytí autorky. A to je fundament další profesní kariéry Kateřiny Adamové - že je velká malířka, opravdu nemusí nikomu dokazovat; v ní to prostě je!
KATEŘINA ADAMOVÁ / STŘEDNĚ VELKÝ PLACHÝ TVOR. Kdy a kde: Galerie hl. m. Prahy, Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, Praha 1; do 21. dubna.
Připomeňte si předchozí výstavy z projektu START UP:
