Začíná to jako počítačová hra, navazuje przněním motivů literární klasiky a končí jako výhrůžka, že to možná bude ještě někdy pokračovat. Filmový přepisovač počítačových her Paul W. S. Anderson bez bázně vykostil Alexandra Dumase, připravil steampunkovou jednohubku pro teenagery (kteří ho už stejně nebudou číst) a nabídl své ženě Mille Jovovichové reminiscenci na Resident Evil a Orlandu Bloomovi vzpomínku na Piráty z Karibiku. Kdo jeho Tři mušketýry odmítne, bude si možná připadat jako mimoň, který není „cool“ ani „in“ – kdo je se zaťatými zuby skousne, může se chvílemi cítit jako idiot. Kdo si dá, panaka, trochu trávy a nohy na opěradlo sedadla před sebou, může tyhle starosti hodit za hlavu a bavit se, až se bude - popadat.
Příběh tří mušketýrů a jejich kámoše, gaskoňského hraběte d´Artagnana, baví čtenáře již od roku 1844, kdy začal vycházet jako román na pokračování v pařížském deníku Le Siècle a na filmovém plátně s nimi jejich dobrodružné příhody prožívají filmoví diváci téměř od počátků kinematografie. Od němých verzí (snad?) již z přelomu století přes legendární americkou variantu z roku 1921 s Douglasem Fairbanksem až po slavné francouzské zpracování Bernarda Borderieho z roku 1961 s romantickým d´Artagnanem Gérarda Barrayho a Lesterovu variaci z roku 1973, kde si šaramantního Gaskoňce zahrál Michael York (obě poslední zpracování jsou naštěstí ještě čas od času k vidění na televizních obrazovkách).
Blbá a vyprázdněná Herekova verze, natočená o dvacet let později, jako by ale zvedala varovný prst, že by mohlo být ještě hůř. Vedle Sherlocka Holmese, Tarzana a transkripce Shakespearovských opusů jsou Tři mušketýři jednou z nejčastějších literárních předloh, kterou filmoví tvůrci opakovaně s repektem tlumočili, po svém interpretovali, brutálně drancovali nebo ji uhňácali provokativně po svém, aby předvedli, jací jsou kabrňáci, že to dokážou říci jinak (aniž by brali v úvahu podružnou otázku, zda lépe) či vypočítavě ušili na míru vybranému segmentu popkornového publika.
V liberálních filmových časech, kdy (téměř) všechno je dovoleno, je každý z těchto přístupů svým způsobem legitimní a jeho úspěch je vcelku exaktně měřen počtem diváků, kteří přišli (bez ohledu na to, kolik jich případně odešlo).
Režisér Paul W. S. Anderson zná dobře své publikum, ví, co potřebuje a byl by sám proti sobě, kdyby mu to nedal. A tak tyhle tři stvořil (snadno zaměnitelné se zpotvořil) k obrazu svému jako vstřícně empatické gesto vůči vlastnímu fanklubu, přičemž je ve hře i možnost (hraničící s jistotou), že to vlastně ani jinak neumí.
„Zabijte mušketýry!“
Volá se hned v prologu, který vás vyděsí, že jste přišli na úplně jiný film, neboť se v něm Athos vynoří jako noční fantom ve skafandru z benátského kanálu a Milla Jovovichová pádí kryptou Mistra Leonarda tak, jak to natrénovala v Resident Evil, před nástrahami narafičenými ve stylu Indiana Jonese. A Paul W. S. Anderson tohle volání vyslyšel, po svém je odrovnal a chlapsky na rovinu otevřel svůj opus tím, co nemá s literární předlohou pranic společného, jako by chtěl všechny, kteří to předem neodhadli, poctivě upozornit, že mu opravdu nic (natož nějací tři mušketýři) není svaté.
Po kreativní expozici z jiného světa ale nějakou dobu lstivě předstírá, že se vrací pokorně k předloze, tedy známé epizodě z Meungu, kde se d´Artagnan seznámil se svým životním protivníkem Rochefortem, jenž si zadělal na malér, protože se posmíval jeho koni a trojnásobnému souboji s mušketýry v Saint Germain, místo kterého došlo k plošnému vybíjení kardinálových gardistů. Jenomže ve chvíli, kdy se začnete nechat unášet vlnou známého příběhu dostanete zákeřnou podpáskovku, z níž se už nevzpamatujete, neboť bude přiživována až do finále.
Ta osudová chvíle, kdy vás může (tak jako mne) napadnout, jak dobře je, že se tohoto spektáklu Alexandre Dumas starší nedožil nastává, když nebe nad Versailles zastře temný stín. To vévoda z Buckinghamu, módní floutek a hajzl k pohledání, pro něhož je zlo jen jiný úhel pohledu a který vypadá jako Orlando Bloom, jehož už prudí hrát pořád jen klaďasy, přilétá na palubě bojové vzducholodi. A vám je v tu chvíli jasné, že jste zase jednou spokli hada, romantické dobrodružství se nekoná a s Andersonem to už nikdy lepší nebude.
Zastavte Andersona!
Jeho postmoderní slepenec, kde je v duchu počítačových her možné cokoli, navíc umocněný slušným 3D formátem, nemilosrdně válcuje klasickou literární předlohu, která nemůže odolat leteckým bitvám vzducholodí, rotačním minikanonům a pseudolaserovým pastem. Je bezbranná proti často stupidním dialogům a vražedným kreativním vsuvkám, v nichž se milady de Winter vrhá z paluby vzducholodě do moře (aby se Athos do konce života netrápil výčitkami, že ji odpráskl), vyvalená Constance, přivázaná na přídi Rochefortovy vzducholodi hledá očima d´Artagnana, který se musí rozhodnout, zda bude bojovat o život ženy nebo budoucnost Francie a z mušketýrské holínky vycucanému open endu, který zlověstně zadělává na další pokračování. Anderson nebyl nikdy velkým vypravěčem, tak jako Alexandre Dumas, takže se ho ani příliš nepokouší v tomto ohledu následovat a dělá prostě to, co umí. A i když jsou to vesměs ptákoviny, plagiáty ptákovin a plagiáty plagiátů ptákovin, dlužno poznamenat, že je dělá v akčním, soubojovém i trikovém balení docela dobře.
Aby byl stylově jednotný, co začal v likvidační devastaci příběhu, dorazil v castingu. Infantilní francouzský královský pár jako by si odskočil z besídky chovanců pomony - navíc je zjevně retardovaný, takže se nikdo nemůže divit, že kardinál Richelieu chce správu země vzít pro jistotu do svých rukou. Místo dalšího brilantního záporáka tu v roli kardinála, která by mu měla sedět, dělá jen vlažně zlověstné grimasy najednou podivně nevýrazný Christoph Waltz, který jako by nevěděl, co hrát ve stínu Buckinghamových vzducholodí a Andersonovy úchylné představy o době Ludvíka XIII. Obsazení tří mušketýrů neprovařenými tvářemi je docela sympatické, byť ne příliš charismatické (za to nepřišlo tak draho) a obsazení toporné Milly Jovovichové byla zřejmě rodinná povinnost.
Vrcholem Andersenova castingového (ne)vkusu je ovšem obsazení klíčové postavy d´Artagnana.
Bojuj, miluj, žij!
Tuhle dobrou radu, rodinný meč, patnáct tolarů a koně (který ho přivedl do prvního maléru) mu dal otec na cestu. Byla to cesta muže, hrdého Gaskoňce a chlapa, který se nebojí postavit jakékoli přesile. Subtilní adolescent slaďoch Logan Lerman na tohle opravdu nemá, a když po čase vytvoří tandem s Constance, vznikne dvojice, která jako by sem nedopatřením dosurfovala z Modré laguny.
Dokonale ale zřejmě zapadá do Andersonovy představy, že právě tohle by se mohlo líbit teenagerům (na které evidentně cílí), což lze sice pochopit, ale jen obtížně akceptovat. Na druhé straně je otázka, zda tahle generační stylizace nakonec není lepší, než kdyby je tato látka minula úplně. Je fakt, že tímto není laťka nasazena zrovna vysoko, ale nebuďme pesimisté. Neboť stejně jako steampunková Tarantule z Wild Wild West nezlikvidovala klasický western, ale zapadla do bezvýznamného fundusu, přežíjí nepochybně i dobrodružné a romantické, historické filmy, točené klasicky (což vůbec nevylučuje invenčně) podle klasických předloh.
Na královském dvoře se intrikaří a nad Francií se stahují válečné mraky. V tuto chvíli se může zdát, že nad filmovými přepisy klasických historických předloh také. Jak se praví v úvodu tohoto filmu: „Je pouze několik mužů, kteří mohou zkázu odvrátit!“ Nepochybujme o tom, že někdo se určitě najde. Snaživý béčkař Paul W. S. Anderson to ale evidentně nebude.
TŘI MUŠKETÝŘI / THE THREE MUSKETEERS: USA/Německo 2011, 110 min, titulky/český dabing, od 12 let, 2D+3D. Režie: Paul W. S. Anderson, scénář: Alex Litvak, Andrew Davies, kamera: Glen Mac Pherson, hudba: Paul Haslinger. Hrají: Milla Jovovichová (milady de Winter), Orgando Bloom (vévoda z Buckinghamu), Matthew Macfadyen (Athos), Ray Stevenson (Porthos), Luke Evans (Aramis), Logan Leman (d´Artagnan), Christoph Waltz (kardinál Richelieu), Mads Mikkelsen (Rochefort), Freddie Fox (Ludvík XIII). V kinech od 20. října 2011.
