Praha – V Knihovně Václava Havla proběhl ve čtvrtek 5. ledna křest knihy Tomáše Kafky Můj vlas na řece Misůri, kterou vydalo nakladatelství SMRŠŤ. Autor v úvodu své knihy píše: „Můj vlas na řece Misůri je zvláštní typ sbírky. Nejedná se o sbírku básnickou, ale výkon sběratelský. Ve své podstatě jsem daleko spíše sběratelem nežli básníkem. Nicméně nestěžuji si. Ostatně po čtvrtstoletí stráveném v komunismu mé sběratelství ještě nedopadlo nejhůře. Také jsem mohl skončit s méně skladnou kolekcí lahví od whisky, časopisů z Pražského jara či infantilních igelitek.“ Knihu do literárního světa uvedl Jiří Peňás, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin, a spisovatel Jáchym Topol.
„Já své veršování, zejména nyní v Dublinu, považuji za jistou formu deníku a snad i terapie. Jsem člověk od narození dost upovídaný a rád si utvářím na věci kolem sebe názor. Nebo si je alespoň snažím nějak připamatovat, zaznamenat. Dokud jsem si neosvojil jazyk a reálie tak, abych v nich mohl veršovat, bylo vše dost složité. Nebo spíše zdlouhavé a já se bál, abych své kolegy a přátele nenudil. To se může upovídaným lidem stát hodně rychle. Abych se tomu vyhnul, tak jsem veršoval, třebaže nedokonale, ale veršoval a vyrovnával tím nějaký vnitřní sdělovací přetlak. V tom spočívala ta funkce terapeutická. Později jsem ale svůj styl i porozumění vybrousil a z básniček se stal nástroj, jak se pro mě a mé přátele zmocňovat reality, ve které žijeme. A co se týká metody, tak asi nejlépe by bylo připomenout Izáka Babela, o kterém Konstantin Šklovskij jednou řekl, že dokáže v jedné větě napsat o hvězdách i o kapavce. No a tak já se snažím v jedné básničce napsat o krizi irského bankovního sektoru i například neschopnosti irských fotbalistů skórovat. Prostě zaznamenávat svět, ve kterém jsem privilegován žít,“ charakterizoval svůj literární styl v rozhovoru s Jiřím Peňásem autor.
Anotace:
Soubor převážně nevážných, odvážných, někdy i trochu závažných úvah, veršů a dialogů, které napadají diplomata s tužbami rockera a básníka v různých životních situacích. Začalo to už v dětství, když sledoval pouť svého vlasu při koupání ve vaně, která jeho divoké obrazotvornosti připadala stejně nekonečná a plná dobrodružství, jako byla řeka Missouri pro Toma Sawyera. Tomáš Kafka, narozený roku 1965 v rodině překladatele z němčiny Vladimíra Kafky, se ve svých stručných a hravých textech lehce dotýká témat, jež mu byla celý život blízká, úzce souvisí a často se proplétají, ovlivňují a absurdně splývají: literatura, fotbal, nonsens, politika, přátelství, imaginace.
Tomáš Kafka se narodil se roku 1965 v rodině překladatele Vladimíra Kafky, který zemřel, když bylo synovi 5 let. Tomáš vydával juvenilní časopis Dolmen, byl líderem umělecké skupiny Kvašňák. Po studiích krátce působil v Ústavu pro českou literaturu, poté nastoupil do diplomatických služeb: působil jako kulturní atašé v Berlíně, osm let spolušéfoval Česko-německému fondu budoucnosti. Nyní působí jako velvyslanec v Irsku.
/…/ S jistou nadsázkou lze tvrdit, že trabant byl takové disidentské auto. Nejen proto, že v něm jezdila řada disidentů, třebaže ten nejznámější rád jezdil mercedesem. On byl trabant vlastně sám o sobě takovým disidentem v říši aut. Vždyť co jiného znamená disident, nežli odpadlík, odštěpenec a do jisté míry též outsider! Trabant, s nadsázkou řečeno, věděl, kde je jeho místo, nikam se necpal, nic nepředstíral a limitoval své společenské funkce pouze na tu nejpotřebnější: dopravit svého majitele z bodu A do bodu B. To, že přitom disponoval poměrně značným úložným prostorem, bylo spíše sladkým tajemstvím majitele. Žádná okázalost, žádná zbytečná dekorativnost. V jistém ohledu byl trabant vlastně svobodnější a ve svém fungování suverénnější nežli jeho majitel. Ten často musel do této suverénnosti teprve s pomocí trabantu dorůst. Akceptování trabantu jako vlastního vozidla pak nezřídka signalizovalo schopnost povznést se nad ambivalentní lákadla reálného socialismu. Vždyť kolik ponížení často obnášelo takové shánění 'žigulíka' přes známé! /…/
/z fejetonu Disidentské auto/
