Mnohonásobný zlatý slavík Karel Gott v neděli slavil 80. narozeniny. Při té příležitosti poskytl České televizi obsáhlý bilanční rozhovor: „Já jsem si vždycky přál spíš nedospět, zůstat klukem, a to se právě některým textařům povedlo, že pochopili moje klukovství v jednání a že to datum narození je jenom číslo, které se samozřejmě oslavuje,“ uvedl v interview s Michalem Kubalem. Tohle léto ho čeká vystoupení na hudebním festivalu Benátská noc, navíc dopisuje autobiografii, ve které se bude podle svých slov zpovídat z věcí, které ještě nebyly napsány.
„Tohle jsem opravdu nečekal už neříkám." Bilanční rozhovor s K. Gottem k jeho osmdesátinám
Bilanční rozhovor se zpěvákem Karlem Gottem (zdroj: ČT24)
Osmdesát let. Kdybychom měli vybrat jeden zlomový okamžik, jaký by to byl a proč?
Okamžiků je na té dlouhé dráze hodně. A já bych chtěl zmínit ten úplně první důležitý okamžik – když jsem se narodil, tam to všechno vznikalo, za ten bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, svým rodičům. A pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem.
Já jsem nechtěl být původně zpěvákem, chtěl jsem být mašinfírou, chtěl jsem vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem. A k muzice jsem se dostal přes tramping – první kytara. Čili nejdříve kytara a pak k tomu zpěv. A pak jsem měl štěstí, a to byly zlomy pro mě nejdůležitější – potkat lidi, kteří opravdu byli pro mě klíčoví, ti, kteří mi pomohli k cestě, dali mi příležitost, umožnili mně se předvést jako zpěvák.
A to byly různé soutěže, pak přišla angažmá v kavárně Vltava, to jsem ještě pracoval ve fabrice (ČKD – pozn. redakce ) a v kavárně Alfa (jazzové kavárny – pozn. redakce) a přijetí na konzervatoř. A dostat takového učitele zpěvu, jako byl Konstantin Karenin, to byla klíčová postava. To je ten, který vlastně učil filozofii zpívání, přednesu, vyšel z toho, že jsem lyrický tenor, čili jsem vlastně v roli milovníka pořád. A to mně říkal: na tobě nesmí být vidět, což by vlastně neměl říkat, že jsi vystudovaný tenor. Protože ty jsi milovník, ty nemůžeš takhle nastoupit na ženu, protože ty ji vylekáš a ona ti uteče. Takže mě prostě učil skrývat akademičnost techniky a být přirozený… což mně nemusí nikdo diktovat, protože jakmile spustí muzika, tak jsem.
Když se podíváme na český show business s nadsázkou, tak jsou tam lidé, kteří se dostali na vrchol, jsou tam lidé, kteří vydrželi na vrcholu a pak je tam Karel Gott.
Tak to je otázka výdrže, že musím zanechat za sebou takový pocit u posluchačů, že mě chtějí znovu slyšet a vidět. To znamená: musí na mně poznat, že je mám rád, tam to začíná. Musím mít dobrou skupinu, dobré parťáky, kteří mě dobře vedou jako autoři a nabízí mi písně, které měly úspěch i v době, která se dnes hodnotí jako špatná éra, ale byla bohatá na hity… já je zpívám dodnes a mají velký úspěch, to je pro mě odpověď.
Vy jste zároveň řekl, že lidem je vlastní pohodlnost, a pohodlností, že vlastně začíná stáří. Znamená to, že ostatní zpohodlněli dřív, anebo vy ještě pořád nejste pohodlný, že pořád tu pohodlnost v sobě nemáte?
Já jsem si vždycky přál spíš nedospět, zůstat nějak klukem, a to se právě některým textařům povedlo, že pochopili moje klukovství v jednání a že to datum narození je jenom číslo, které se samozřejmě oslavuje. Ale je dobře ho oslavit, protože přece jen člověk bilancuje a podívá se někdy rád zpátky, kdo mu pomohl a co mu pomohlo a v čem to je, že opět chtějí lidé přijít na můj koncert.
Mě zaujala ještě jedna historka, že jste do ČKD přinesl desku z Las Vegas a říkal jste: „Tady jednou budu hrát“. Všichni se vám vysmáli. A za sedm let jste jim poslal pohled z Las Vegas se šipkou – tak tady koncertuju. Je možná tohle, že to byl ten kluk z ČKD, kterému jen málokdo věřil, něco, co vás do teď pohání dopředu?
Určitá ctižádost taky. Říct: tak chlapi, tady zpívám a nakreslil jsem tam šipku. Tak to bylo i v jiných místech, že jsem si přál sejít se s těmi lidmi. A v Las Vegas za půl roku ta možnost byla, se všemi těmi idoly, které mám na deskách, najednou si podám ruku, popovídám si, jako se starým kamarádem. Oni věděli, že zpívám naproti, tak se ke mně chovali jako ke kolegovi, velmi dobře, všichni, velké hvězdy. To ve mně zanechalo takový pocit, že je dobré zůstat u pokory. Protože to se může vše změnit, stačí jeden člověk, který vám mediálně ublíží a dokáže vás srazit, protože mnoho lidí tomu věří. A proto si říkám, to se může vše změnit a hlavně si drž publikum, lidi, ty nesmíš zklamat.
Teď jsme se bavili o kariéře, o umění. Ale váš život je také spojen s historií a ta byla velmi pohnutá. Vy jste zažil bombardování Plzně, zažil jste osmašedesátý rok, devětaosmdesátý… co pro vás bylo v tomhle ten největší zlom?
No rozpoznávat, kde mám hledat pravdu, protože jsme několikrát oslavovali několik osvoboditelů, právě v Plzni. Otec byl škodovák, takže tam jsem se hodně ptal na události, na průmysl, proč jsme byli pod protektorátem, proč bylo bombardování. A člověk se dozví na cestách víc možná, než diplomat. Sejít se s lidmi, kteří o tom hodně ví, ale nemůžou to říkat tak úplně nahlas. A nemůžou to říkat ve všech dobách nahlas.
Já jsem se ptal jednoho ruského básníka, který pro mě psal také hezké texty v ruštině: Andreji, co to je ta ‚glasnosť‘? Věděl jsem o něm, že patří k avantgardě, která by ráda psala konečně to co chce. To už je ta glasnosť to, že můžeme konečně psát co chceme, akorát to nikoho nezajímá, řekl. To je právě to, že si musíme přát, aby si dali lidi souvislosti dohromady, aby potom uvažovali a uměli rozlišovat, kde asi ta pravda je.
A umí to už dnes, umí to lidé rozlišovat?
Já myslím, že ano. Ale tím, že nejsem protest songař a nejsem bojovník, protože, jak už bylo řečeno jsem lyrický tenor, čili milovník a chci lidem rozdávat hezkou náladu, to je moje ctižádost, a proto si mě také zvou. A na festivaly různých angažovaných songů si mě už ani nezvali, protože znali můj názor, takže tady uvažuje každý podle sebe, podle svojí situace, srovnává jak mu bylo tenkrát a jak mu je teď, jestli tenkrát mu nebylo líp, nebo jestli za císaře mu nebylo líp. I to stojí za úvahu, jestli republika byla to ono, ta sláva když jsme byli najednou samostatní… Bylo to ono, byli jsme opravdu svobodní, nezávislí na nikom? To je vždycky ta otázka… a budeme vždycky anebo i na neviditelných silách? A o tom si já rád čtu.
Vy jste říkal, že jste nikdy nebyl protest zpěvák, že jste nikdy nezpíval protest songy, nepřipojoval jste se k těmto věcem. Byla to pro vás někdy otázka, když jste viděl Martu Kubišovou v roce 1968 nebo Hanu Zagorovou v roce 89, jestli neudělat něco podobného, anebo jste si říkal: Há jsem tady kvůli svým divákům, svému obecenstvu, jim udělám radost a tak jim prospěju nejvíce?
No pokoušel jsem se o to, ale v době, kdy už proti nám byla různá ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace – pozn. redakce), to byla ta kontrola textů, jestli tam nejsou nějaké myšlenky, které škodí systému a tak jsem zažil, kdy ‚Hej páni konšelé‘ byli hned staženi. Byly o to pokusy a bylo to na albu Romantika, Můj bratr Jan (All by MySelf), postavená melodie na druhém koncertu (Sergeje) Rachmaninova, nádherná píseň, která svádí básníka textaře, aby napsal nějakou hlubší myšlenku, něco co pohne s člověkem jako ta melodie.
A tak nás napadlo se Zdeňkem Borovcem, věnovat toto bratrovi Janovi – Janu Palachovi. A asi s tím byl veliký problém, ale o tom se nikdy nemluvilo a já nechci být oslavován něčím, s čím jsem měl problém, já chci být oslavován potleskem po nějakém výkonu.
A zároveň jste věděl, že s tou písní o Palachovi jdete do rizika. Byl pro Vás ten čin tak zásadní, byla to pro Vás taková věc, že jste cítil tu potřebu vzdát hold Janu Palachovi a jeho oběti?
Cítil jsem to tak, ano, ale neměl jsem obavy, že z toho bude průšvih. Protože jsem se naivně domníval, že to bude skryté na albu, na elpíčku, že tam se to schová… A neschovalo, bylo na to upozorňováno ze všech stran tehdejších úředníků, a došlo to až na ústřední výbor a tam ten obávaný pán, který byl šéfem kulturního oddělení, ten to zachránil.
Soudruh Müller? (Miroslav Müller – tajemník kulturního oddělení ÚV KSČ – pozn. redakce)
Ano, Müller. Je to potřeba říct, není vše tak černé, ten mně o všem vyprávěl, jak to vzniklo, jak upozorňovali na to, že co jsme to tam propašovali a jestli si to uvědomili, že to je přesně deset let od výročí Palacha. To byl takový případ, kdy se to setkalo s nepřízní míst, která rozhodovala, jestli deska vyjde nebo ne.
A bylo jich ještě víc, třeba Hej páni konšelé, ale já jsem se netvářil, že mě o to jde, že to je můj cíl, protestovat, protože se obávám, že by mi to lidé moc nevěřili, to je jako komikovi nevěří pak vážné role.
Potom byl jeden ze zásadních momentů pro mnoho lidí, v roce 1989, když jste se objevil na balkonu Melantrichu vedle Karla Kryla a spolu jste zazpívali československou hymnu. Pro mnoho lidí to byl symbol, že opravdu je konec komunistického režimu. Bral jste to i vy tehdy, jako ten vzkaz, ano, už nastal čas…
Tehdy jsem si to uvědomoval hodně dřív, než se to vše událo. Byl jsem zván třeba do Moskvy na takovou schůzku různých reprezentantů států, národů, kteří v tom národu něco znamenají, básníci, skladatelé, spisovatelé, i lidi z armádních kruhů a ti všichni se v Kremlu dozvěděli, že končí soutěž ve zbrojení s jadernými zbraněmi.
No dnes už víme, že to neskončilo, byla to taková hra. Ono skončilo to napětí a zase přišla jiná doba, s jinými problémy, a každý to hodnotí podle své situace, jako mě dnes tady. Já mám to štěstí, že můžu lidi těšit písněmi, nejsem na nikom závislý, nikdy jsem nezpíval něco, co bych nechtěl, žádnou angažovanou píseň, kterou jsem nechtěl, vše tak jak jsem cítil a hlavně upřímně, hlavně přemýšlet trošku o věcech s kterou písní v kterém čase a kam přijít.
Když už jsme u toho času, na kterého Karla Gotta byste se šel podívat? Na toho mladého, třeba z doby, kdy nahrával s Olympicem v obýváku Trezor anebo na Karla Gotta pozdějších let, kdy jste říkal, že v tom hlase už je znát život, že už se tam projevil. Který by vás zajímal, fascinoval víc?
Tak kdybych to vzal od gramofonového nosiče hudby, tak bych řekl pozdějšího Gotta, toho budu poslouchat doma a ne toho rozpustilého, kterému to tam jódluje všelijak, tak bych asi volil tohle. Ale jak šel čas, tak samozřejmě jsme byli i s textaři trochu náročnější, tak i publikum začínalo být náročnější. Takže jestli to můžu říct, to slovo Jana Wericha, že ten Trezor, to už byla spíš sranda.
A kdybyste řekl jednu píseň vašeho života, kdybyste si měl jednu vybrat?
Ona každá píseň v té dráze má své místo, a pro mě je to vzpomínka na nějakou dobu, událost jak k té písni došlo a proč, a proto má pro mě vlastně význam každá.
Nevyberete jednu?
Těžko.
Tedy je to stejné jako s dětmi, nevyberete jedno, které je nejoblíbenější?
Já když přijdu domů a chci si pustit muziku, takže podle nálady, podle toho jestli mě něco trápí nebo jestli chci otevřít láhev dobrého vína a poslouchat muziku, která mě bude těšit.
Jaká píseň je tedy nejoblíbenější?
Já vám řeknu, že v poslední době se identifikuji s těmi písněmi, které pro mě napsali autoři, se kterými jsem před tím v kamarádském vztahu nebyl, jen jsme se potkávali třeba v zákulisí televize. Byl to třeba Marek Ztracený, který vycházeje z nějakého pocitu, když sledoval mou dráhu, pak můj zdravotní problém, rodinu, která mě držela při životě, za to musím vždy děkovat své manželce a dětem, které kolem mě vytvářejí atmosféru domova, tak on pochopil, co je pro mě tím lékem, tím povzbuzujícím, a napsal pro mě píseň Ta pravá.
A pak Richard Krajčo, který mně sám nabídl věc a myšlenku, že vlastně napíše píseň jako duet s mojí dcerou Charlottkou, který zpívá otec dospívající dceři a jde trochu do hloubi, co v životě ji může čekat, když otec už je v letech a z ní se začíná klubat talentovaná zpěvačka. Otec by jí rád pomohl a pomáhá dál, a na to musí být zdravý a přitom ví, co Bůh chystá, jak je v písni. A co chystá, je otázka pro budoucno i vůbec, jestli vůbec nějaké plány si ještě dělat, jestli nechci rozesmát pána Boha.
Pro mě bylo fascinující, že když jste byl v nemocnici, tak jste si, alespoň podle toho, co jste říkal potom, každé ráno říkal: já se nebudu ohlížet za tím, co bylo, protože co když mě to nejlepší ještě pořád čeká. Ještě pořád to tak máte, ještě pořád to tak vnímáte?
No teď už méně, už je tady brzda, už je tady energie a přece jen to ve mně zachovalo něco. Ale drží mě lékaři, manželka, děti, mí přátelé. Sejít se s přáteli, ta soudržnost, to je tak silný lék, to jsem nedávno zažil, kdy se sešli bývalí kolegové v divadle Na Jezerce a každý mi přinesl nějaké blahopřání, zazpíval vtipnou sloku, nebo mně řekli pár hezkých slov, a to setkání, to je pro mě to nejdůležitější, to když lidé drží při sobě, to je kus poslání mého povolání.
A zároveň fanoušci, co teď pro ně chystáte, budete vystupovat na Benátské noci, chystáte knihu, film, řeknete něco víc k tomu, co by měly ty věci obsahovat?
Na Benátské noci podat výkon. A uhádnout nebo vycítit, co asi by tak bylo před tím publikem dobré, což se rozhoduju na poslední chvíli. Ale mám před sebou ještě poslední dva úkoly. Dopsat knihu jako autobiografii, ve které se tak trochu zpovídám z věcí, které ještě nebyly napsané, otevřu se trochu víc a nemá to charakter popisný, datum, jména, události, ale pocity z nějakého setkání a z něčeho co pro mě znamenalo nějaký posun a inspiraci. Ta kniha by se měla lišit od všech knih, které byly napsané bez mé účasti, o Karlovi bez Karla, těch bylo hodně.
Říkal jste, že jste dostal přání od prezidenta republiky a že hlavně jeho závěr vám přišel jako takové shrnutí vašeho života.
Dostal jsem spoustu dárků a musím říct, že jsem měl slzu v oku, když jsem dostal dopis od pana prezidenta, protože to je dopis od hlavy státu. Takže, když on řekne jste skutečný umělec, který se rozdává druhým, je to vyčerpávající, ale právě to činí umělce umělcem.
Vydat se třeba i z posledních sil….
Jste to vy?
Ať žije pan prezident, děkuju.
Vy jste se proslavil spoustou písniček a taky jednou větou: Tohle jsem opravdu nečekal.
Tak to už neříkám, protože musím se přiznat, že už hodně v posledních letech, už to čekám. Protože přece jenom zůstat po těch všech cenách skromný, by nebylo ani pravda, nebylo by to tak. Skromný nemůžu zůstat, musím být vděčný, přitom pokorný a poděkovat těm správným za to, k čemu mně pomohli. To je samozřejmě publikum, bez kterého bych si tak mohl možná zpívat v koupelně doma.
A když se podíváte na těch 80 let zpátky, co bylo opravdu to, co jste nečekal v životě? Nemyslím Slavíky.
Tak věděl jsem, že se budu snažit, to člověka nenapadá, když je mu třicet, i když mi spoustu přátel, známých, fanoušků říkalo – Karle, to nemůžete už dělat po třicítce, to co děláte, to je populární muzika, ta má své idoly, přijde kluk mladý a zastíní vás, s tím, jak se bude pohybovat, jak se bude chovat, nová image, bude to svěží kluk, bude mít zajímavější písně, odvázané, ten vás zamete. Dělejte něco, už teď se připravte na nějakou novou profesi. Tak moje první myšlenka bylo třeba dělat v rozhlase, v rádiu…
Pouštět jiné?
Ano, tím čím obtěžuju hosty, když přijdou, že jim hraju nějaké desky a vyprávím jim o tom. Někoho to baví, když ho to nebaví, tak to poznám, přestanu jim to hrát, ale v rádiu bych byl třeba redaktor.
Ale překvapilo vás, že na to nedošlo…
Došlo na to v posledních letech, bylo to období pěti let, kdy jsem v rozhlase měl příležitost pouštět desky, které mám rád a vyprávět o té muzice něco, co o tom vím, proč vznikla a proč si myslím, že je dobrá, a to jsem měl možnost celých pět let každou sobotu ráno.
Vy s oblibou říkáte, přeju ti nebo přeju vám, ať se dožijete sto čtyř let.
Na co vám budou ty čtyři roky? Prosím vás, no já bych nechtěl, abyste umřel tak náhle.
Tak ať je to rozhodně déle než sto čtyři ve vašem případě. Přeji všechno nejlepší.
V původní verzi článku byly redakčním krácením nevhodně vypuštěny některé pasáže. Za tuto chybu se omlouváme.