Kurátor Pavel Vančát vyráží úvodem svého textu k výstavě Tichá žena, která je k vidění v galerii Fotograf ve Školské ulici, případnému recenzentovi tak trochu zbraň z ruky. Hovoří o ní jako o politicky i esteticky nekorektní, což všechno do jisté míry na komorní výstavě člověk najde. A to sice z řady až intimních subjektivních pohledů někoho, kdo byl mlád v letech, ze kterých vystavené fotografie většinou pocházejí. Takže jsem svým způsobem rád, že ona původně plánovaná výstava Miroslava Tichého byla nahrazena touto maličkou, ve svém celku však podobně finálně působící.
Velmi dobře mladý kurátor (zdůrazňuji proto, že se potýká s výtvory výrazně staršími, než je on sám) formuluje svůj přístup k nabízeným fotografiím – politické bezčasí vytvářelo nucené náhradní náplně našich myslí. Ano, v podstatě jsme byli (anebo lépe řečeno museli být, co jinak… ) okouzlováni jak už vlastní amatérskou tvorbou, tak do závoje umělecké fotografie, pohrouženým zaníceným vyznáním profesionálních fotografů, kteří byli přijímáni, někdy i oficiálně adorováni - a tady opravdu nedělám uvozovky, posouvající pojem do světa ironie. A tak znovu, stejně jako na výstavách Miroslava Tichého, stojíme dojati před svůdnými kompozicemi a portréty, které nám občas i vyrazí dech, spatříme-li dívky, které jsme potkávali, popíjeli s nimi, které byly dostupnými bohyněmi našeho mládí – komunismus nekomunismus, možná dobře zdůraznit - n e k o m u n i s m u s.
Instalace samotná lehce navazuje na zdejší snad vynuceně minimalistický styl, aby si odskočila i do jiných dimenzí (obrazy a plastiky) nebo nabídla ve druhém sálku rozsáhlou přehlídku, uzemňující svojí nečekanou masovostí. Je trochu škoda, že některá díla byla skladována bůhvíjak, jsou poznamenána časem a občas i na hranici destrukce připomínají nejen svůj význam – nevýznam i nečekané zacházení. Tento jev možná divák nepochopí, protože znaje velkou část autorů ví, na jaké profi úrovni zacházeli se svou vlastní prací. Nicméně se podařilo zarovnat výpověď do opravdového bezčasí, i když snímky vznikaly v poměrně širokém rozpětí.
A tak jsme rádi, že si opět připomínáme nejen nedoceněnou Petru Skoupilovou, pozapomenutého Dalibora Stacha, méně známá díla dvojice Jasanský – Polák, ale i díla Bohdana Holomíčka, Rosti Košťála, Petra Hojdy a dalších. Nechybí tady i plaše a chlapecky vypadající snímky Tarase Kuščynského, až popového idolu své doby, nečekané kompozice Miroslava Stibora i samotného Tichého, který zde mnohé překvapí naprosto zralými kvalitními grafikami. To vše je proloženo mladicky vybíranými texty, vyrážejícími dech upřímností těch, kteří je původně použili.
Pavel Vančát se na závěr svého textu, který je na výstavě nabízen, ptá: „Nestojí tedy před námi nakonec překvapivý objev jakési nové, normalizační secese?“ Já mu na závěr částečně odpovídám: „Všichni ti autoři se k celé stupidní a zlé normalizaci otočili zády, o čemž nakonec vypovídají jejich blbostí neposkvrněná díla.“
Křehká, krásná, nenápadná (ale důležitá!!!) výstava, radost pohledět.
Galerie Fotograf, Školská 28, 110 00 Praha 1; otevírací doba: út – pá 12:00–18:00, výstava potrvá do 16.března.
