Kromě románů, scénářů a povídek píše Tereza Boučková více než dvě dekády také fejetony. Devětadevadesát jich nyní shromáždila ve sbírce Závod s časem. Kniha se tak stala jakousi kronikou české společnosti posledních let nahlížených typickým autorčiným autobiografickým pohledem. Zároveň píše scénář podle námětu svého posledního románu.
Boučková chtěla být herečka. Dcera disidenta Pavla Kohouta, která stejně jako on podepsala Chartu 77, ale mohla na DAMU zapomenout. Živila se jako uklízečka a hrála pro přátele z disidentského okruhu v bytovém divadle.
Období disentu zachytila v prvních povídkách i v navazující próze Indiánský běh, která jí vynesla Cenu Jiřího Ortena a také pozornost veřejnosti. Kvůli otevřenosti, s jakou v knize mluvila o svém otci, a také zjevnému literárnímu talentu. Její značkou se stal svižný, mnohdy ironický styl, jímž se se čtenáři dělila o to, co zažila.
Platilo to i pro její další tituly: prózu Krákorám, román Rok kohouta či fejetony Boží a jiná muka. A také scénáře, ať už k mrazivé komedii o dospívání za normalizace Zemský ráj to napohled nebo k rodinnému dramatu Smradi.
V něm zpracovala své zkušenosti s adopcí dvou romských chlapců a reakcemi, které toto osobní rozhodnutí vzbuzovalo v okolí. V knihách pak doplnila jejich příběh o strmý pád – drogy, pasťáky, vězení. O všem mluvila otevřeně a byla za to kritizována.
Vítězkou sama nad sebou
Do nejnovějšího titulu sebrala fejetony, které publikovala v novinách a časopisech a také v knize Jen tak si trochu schnít z roku 2004. Mrzelo ji prý, že některé už nejsou k dohledání. „Snažila jsem se vybrat ty nadčasové. Vynechala jsem fejetony politické, protože ty stárnou nejrychleji,“ uvedla.
Název Závod s časem dostala novinka podle závodů dračích lodí, jichž se autorka také účastní. „Naše loď veteránek se pere se svými handicapy, stárnutím, vším, co nás bolí. A když dojedeme, tak vítězíme samy nad sebou. O tom je vlastně celý život,“ domnívá se.
Jak jsou její čtenáři zvyklí, ve vybraných textech je někdy kousavá, umí se ale také dojmout a nezapomíná bilancovat.
„Prvních třicet let života jsem byla trestaná za to, jaký jsem měla kádrový posudek a rodiče, to už dneska není pravda. A to je, myslím, velký dar,“ říká.
Ve fejetonech se podělila také o své pohledy na známé umělecké osobnosti, jako je režisér Jiří Krejčík, choreograf Jiří Kylián, zpěvačka Marta Kubišová nebo undergroundová kapela The Plastic People of the Universe.
Zatím poslední novou knihu vydala před dvěma lety. V románu Život je nádherný opět vycházela z osobních zkušeností a témat, vyrovnává se v něm mimo jiné s Alzheimerovou chorobou své matky. Tento námět nyní rozvíjí v chystaném scénáři.
