Praha – Sál, kam lidé přicházejí za jediným účelem – tančit. Prostor, kde mohou vyjádřit svou radost z pohybu, kde mohou zapomenout na starosti „tam venku“, to je tančírna. Azyl, místo radosti nebo místo zapomnění. Ve slavném francouzském filmu italského režiséra Ettoreho Scoly nepadne jediné slovo, a přesto zprostředkovává divákovi intenzivní pocit míjejícího času a historie. „Malý“ osobní život pravidelných návštěvníků jedné typické pařížské, předměstské tančírny se prolíná s během „velkých“ dějin. Dnes ve 22:45 na ČT2.
Originální koncepci „tanečního vyprávění“ přejal Scola z pantomimického divadelního představení, uváděného s úspěchem pařížským Le Theatre du Campagnol v roce 1981. Autor hry Jean-Claude Penchenat se podílel i na scénáři filmové verze (sám se objevuje i v jedné z rolí) a herci divadelního souboru převzali své role i na plátně.
Film beze slov se stal podobně jako divadelní představení nesmírně úspěšnou filmovou událostí. Ettore Scola za něj v roce 1984 na MFF v Berlíně Cenu za režii. Kromě populárních tanečních melodií a skvělé práce s kostýmy, přesně charakterizující jednotlivá období francouzských dějin mezi lety 1936–1983 (do tehdejší současnosti), mají na obrovském úspěchu filmu největší podíl především herecké výkony a nesmírně důmyslná práce kamery, pohybující se po celý film v omezeném prostoru jedné z typických pařížských tančíren.
V malých gestech a situacích se tu odehraje padesát let v dějinách Evropy jako v kapce vody, přitom však ani na chvíli neztratí svůj směšno-smutný, lidsky zábavný rozměr.
