Přestože je sklo (sopečné, vzniklé přírodními procesy) starší než lidstvo samo a více než 5 tisíc let ho už člověk umí vyrábět sám řízeným technologickým procesem, možnosti skla jako materiálu se zdají být nevyčerpatelné. Neustále se objevují jeho nové, dosud netušené vlastnosti s překvapujícími aplikacemi v běžném životě, průmyslu, vědě i v umění, neboť je to materiál mimořádně inteligentní a - krásný. Přesvědčí vás o tom výstava sklářského výtvarníka Martina Hlubučka Ingredience, která je od 30. října do 29. listopadu 2013 k vidění v pražské Galerii Kuzebauch.
Symbolické hlubiny skla jako prostor pro šíření světla
Martin Hlubuček zde vystavuje výběr z tvorby z let 2008–2013. Všechny objekty jsou z taveného skla ve formě, broušené, s leštěným povrchem. Nelze říct, že to jsou mísy nebo vázy, jsou to osobnosti, výtvarné objekty minimalisticky bohaté a dokonalé svým tvarem, harmonicky ladící s barvou zvolené skloviny a myšlenkovým zázemím, které zapříčinilo jejich vznik.
Podle názvu výstavy by se mohlo předpokládat, že Martin Hlubuček nabídne jakousi ochutnávku přísad, kterými jako kořením dotváří svá díla nebo které, chápeme-li je jako principy, leží v samotných základech jeho tvorby. Ty jsou poměrně jednoduché, neboť je tvoří nejzákladnější prvky geometrie – kruh, čtverec, přímka atd. Z těchto ingrediencí pro Galerii Kuzebauch autor ale vybral jen jednu – kruh – a z něj dalším opracováním či stlačením vzniklý ovál a variace na ně. Vystavené tvary vždy zachovávají geometrickou dokonalost kruhu, ze kterého pocházejí, ale autor ho obohacuje o další, třetí prostorovou dimenzi. A právě ta je nevyčerpatelným polem pro hru a její elegantní řešení a, jak uvidíme dále, filozofické úvahy jejího tvůrce.
Martin Hlubuček / Vaticano, 2010
Kruh nabývá skleněnou hmotou na objemu, vnitřní hloubce a plasticitě. Umělec stlačením napne kruh do stran do oválu a ještě „přehrne“ okraje, aby je posléze mohl svinout, byť nepatrně. Se základní linkou zachází s nejvyšší opatrností a kázní, ctí její původ a přiznává jí nezpochybnitelnou vůdčí úlohu v tvarosloví díla. Přes jednoduchost základní linie kruhu nejsou jeho objekty žádné křehotinky, o nějaké subtilnosti nemůže být řeč, masa skloviny je vybavuje pořádným fyzickým tělem.
Variací této ingredience jsou výseče dalších prostorových tvarů, které k základnímu kruhu z boku připojuje (Patera, 2013; Void, 2012). Můžeme spekulovat, jestli se jedná o „vylití“ energie zevnitř z důvodu vnitřního napětí a přetlaku, nebo o invazi zvenčí; v každém případě je to zásah přinášející neklid, nový pohled na kruh a testování hranic jeho dalších výrazových možností.
Autor k tomu říká: "Void zhmotňuje představu prázdných prostorů, které se dotýkají nebo prolínají v různých směrech a tvarech. Zdánlivě symetrický objekt působí vizuálně klidně, přestože je svým kinetickým pojetím zbaven užitnosti. Veškerý pocit vyjadřuje spojení dvou těles. Žádná část není upřednostněná před jinou – tvar polokoule má stejnou důležitost abstraktní formy jako deska, která je s ní spojená a vychyluje její těžiště do prostoru. Projevuje se zde polarizace tvarů, které vyjadřují stav mezi otevřeností, plností a prázdnem."
Martin Hlubuček / Manin, 2011
Díla Martina Hlubučka vynikají vnější a vnitřní harmonií a disciplinou. Na první pohled nadčasový klid, ale s každým dalším vyvstává do popředí ještě další „ingredience“ Hlubučkových děl, a tou je vášeň. Je spoutána v ploše nehybné hmoty skla, přesto vybuchuje a plane vnitřním ohněm a tančí na stěnách (Maelström, 2008) nebo perlí v bublinkách, které se derou vzhůru jako dech neviditelné éterické, přesto neobyčejně silné bytosti (Bouteille, 2012). A právě tato vnitřní dynamika je tím, co skutečně oživuje transparentní křišťál leštěných objektů a vybavuje je životní energií.
Bezbarvost křišťálové skloviny podle Martina Hlubučka podporuje stav mezi otevřeností, plností a prázdnem. Příkladem takového řešení je jeho objekt Bouteille: "Svět kolem nás je takový, jaký jej chceme vidět, a vrací nám to, co si do něj sami promítáme. Nádoba naplněná vodou představuje určitý symbol a má téměř rituální význam – je objektem bohatým na sdělení, doprovázený pocitem důvěrné známosti. Bouteille pouze vytváří iluzi, že je naplněný vodou – klame hlubinou svého prostoru, symbolizuje nesplněné očekávání a mylné naděje."
Martin Hlubuček / Manin (detail), 2011
Najdete zde i neprůhledné objekty z tzv. achátového skla v atraktivní červené barvě, napodobující jakési bizarní polodrahokamy (Vaticano, 2010), nebo z opakního skla (Manin, 2011) a ještě další, který vyniká skvrnitou, barevnou, nepravidelnou texturou připomínající struktury hornin přeměněných stékáním ohnivé lávy (Porfyro, 2013). V tvorbě Hlubuček využívá své kunsthistorické erudice. Některá zde vystavená díla tvarově odkazují na římské vanové sarkofágy po staletí uchovávané v útrobách italských muzeí ve Vatikánu nebo Ravenně.
Na výstavu v břevnovské Galerii Kuzebauch navazuje další Hlubučkova výstava tentokrát v Clara Scremini Gallery v Paříži (7. 11. – 21. 12. 2013), kde bychom mohli ochutnat další ingredience jeho tvorby. Martin Hlubuček je osobitým pokračovatelem nejlepších tradic sklářského výtvarného umění v linii, kterou svým dílem tak dokonale definoval především František Vízner a také Václav Cigler, neboť i Hlubučkovy objekty jsou malými architektonickými klenoty – a možná je jen otázkou času, kdy mu toto měřítko nebude stačit a pustí se do rozsáhlejších prostorových projektů.
Sklářský výtvarník MgA. Martin Hlubuček (* 1974) je absolventem Institutu výtvarné kultury při Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a poté brněnské Fakulty výtvarných umění v ateliéru figurálního sochařství ak. soch. prof. Michala Gabriela. Od roku 2010 působí na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde vede výtvarné obory Skleněná bižuterie a šperk, Hutní zpracování skla, Dějiny výtvarné kultury a Prezentační grafika.
Ve své tvorbě se zabývá zejména tavenou skleněnou plastikou a grafickým designem. Příležitostně publikuje. Je vítězem 3. ročníku Ceny Galérie NOVA: Sklo 2011, Bratislava, Slovensko, 7. ročníku trienále Řemeslo a umění ve skle 2012 a nositelem dvou nominací na cenu Grand Czech Design (2009, 2010). Od r. 1992 vystavuje na mnoha samostatných i skupinových výstavách doma a v nejprestižnějších uměleckých domech v zahraničí (USA, Španělsko, Polsko, Německo, Dánsko, Londýn, Srbsko, Holandsko, Belgie, Francie). Jeho díla zdobí státní i soukromé umělecké sbírky v ČR, Německu, na Slovensku, ve Spojených státech, Kanadě, Španělsku a Velké Británii.