Praha - Jediný český člen prestižní agentury Magnum Photos Josef Koudelka, světově nejuznávanější český fotograf současnosti, dnes slaví 70. narozeniny. Jeho fotografie se nacházejí v předních světových sbírkách. Svérázný vlk samotář původem z Moravy je nejraději na cestách, nepoutá se k lidem ani k městům.
Svérázný umělec Koudelka, který léta neměl bydliště ani občanství, se narodil v Boskovicích a vystudoval letecké inženýrství. V šedesátých letech fotografoval divadlo a romské etnikum, fotografie z invaze vojsk do Prahy v roce 1968 vyšly (anonymně) v médiích po celém světě. V roce 1970 emigroval, o čtyři roky později se stal členem světové agentury Magnum. Neúspěšně žádal o britské občanství, nakonec získal v roce 1987 občanství francouzské. Do České republiky se vrací jen na kratší pobyty.
Jeho snímky jsou silné a bezprostřední, na svých cyklech pracuje desítky let. Je samouk, který umí zachytit pouze to, pro co se sám nadchne. S vytříbenou citlivostí vše snímá se silnou emocionalitou. „Dokumentace mě nezajímá,“ tvrdí Koudelka, „realitu využívám k vyjádření vlastních myšlenek.“ Nikdy neměl auto, televizi, 15 let nikde neměl byt a 17 let ani pas. „Není nic krásnějšího než spávat pod hvězdami. A probouzet se sám uprostřed krajiny a vidět svítání. Tu nejkrásnější část dne většina lidí prospí v místnostech,“ říká.
Do světa se vydal v roce 1970 na pozvání prestižní agentury Magnum, které se dostaly do rukou jeho fotografie z cyklu Invaze, který vznikl v prvních dnech okupace Prahy v roce 1968. Koudelka celé dny horečnatě šplhal po tancích, pletl se před hlavněmi a mačkal spoušť. Vytvořil tehdy deset tisíc záběrů za deset dní, zachytil ulice plné kouře, tanky a záplavu praporů, tváře, v jejichž výrazu se zračil hněv, zklamání, zoufalství. Přesně o rok později uveřejnila fotografie prestižní agentura Magnum po celém světě - léta ovšem anonymně z obav autora, aby po své emigraci nepřitížil příbuzným doma.
Na první bakelitový fotoaparát si vydělal ve čtrnácti sběrem a prodejem jahod: „Pekař z vedlejší vesnice jednou tatínkovi ukazoval fotografie krajiny. To na mě tak zapůsobilo, že jsem začal mít touhu koupit si aparát,“ vzpomíná.
Za studií na fakultě strojního inženýrství v Praze začal fotit divadlo, s diplomem leteckého inženýra přišla i první výstava fotografií v Divadle Semafor. Jeho fotografie (později i z Divadla za branou), mezi nimi i silně abstrahované, z nichž zbyly strohé čáry a skvrny připomínající grafiku, se v šedesátých letech objevovaly v měsíčníku Divadlo.
V té době začal Koudelka podnikat cesty za romským etnikem, nejčastěji na východní Slovensko a romy odjel fotografovat i do západní Evropy v roce 1970 - aby se vrátil až po dvaceti letech. V zahraničí se rodil cyklus Exily. Snímky, do kterých se vkrádá melancholie, sklíčenost a rozklad, vznikaly v různých zemích. Velkou roli tu hrály stíny, ale také zvířata, ulice nebo krajina. Lidé tu byli často jen siluetami, tváří odvráceni nebo s pohledem upřeným daleko mimo záběr.
„Sedmnáct let jsem nevzal zakázku. Žil jsem z minima. Na rok jedny boty, dvoje trenýrky, jedny kalhoty. Vojenská bunda a dvě košile mi stačily na tři roky. Z peněz, které jsem měl v Magnu za fotografie z invaze, se mi podařilo žít několik let. Hlavně jsem si chtěl udržet nezávislost. Věděl jsem, co chci fotografovat, a nechtěl jsem ztrácet čas,“ vzpomínal později.
Následovaly výlety do krajin s panoramatickým přístrojem v ruce osmdesátých letech, které započaly cyklus Chaos. Panoramatické snímky krajiny dotknuté lidskou činností vznikaly v bývalých dolech, vápenkách či lomech. „Většina lidí považuje zdevastovanou krajinu za strašnou, ale pro mne ta krajina strašná není. Strašná je destrukce, ne ta krajina,“ vysvětluje. Vytvořil tak cyklus o proměnách krajiny severní Francie při výstavbě tunelu pod Lamanšským průlivem nebo o devastované krajině na severu Čech - sugestivní obrazy neskutečných tvarů, barev a stínů.
V září 2006 vyšla současně v sedmi zemích Koudelkova retrospektivní monografie ze sedmi cyklů: Začátky, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily, Chaos a Hledání. Stejně byla členěna i výstava ve Veletržním paláci v Praze v roce 2002, jež patřila mezi nejnavštěvovanější v ČR po roce 1989.
„Ve fotografii platí, že z negativu se dělá pozitiv. Funguji podobným způsobem,“ říká Koudelka. „Z toho, co se stalo, co jsem si nepřál, se snažím udělat něco pozitivního. Trpět se mně nelíbí. Cítím se být sám odpovědný za své štěstí a nechci si je dát ničím kazit.“
