Fraška není mrtvá, říká režisér Janusz Klimsza, který pro Národní divadlo moravskoslezské nastudoval dobovou komedii Šťastni ve třech. Jedna z nejklasičtějších frašek druhé poloviny 19. století přivádí na jeviště starý svět a s ním nekomplikovaný příběh plný komických situací.
Lidé mohou být šťastní ve třech, ale nesmí o sobě navzájem vědět, dal by se ve zkratce shrnout děj hry. Jeviště se promění v dům bohatého pařížského měšťana, vdovce, který se znovu oženil. Nové manželce představí svého mladého a důvtipného přítele, který je v domě častým hostem. V rozverné francouzské komedii se všichni tři dostanou do nečekaných situací, které ještě komplikují sloužící anebo nonšalantní strýc.
Pro tvůrce je obvykle komedie menší zábava než pro diváky. Podle režiséra Klimszy je fraška těžký žánr a neobejde se bez dobrého řemesla. „Ta hra funguje jako takový hodinový stroj, kde se jednotlivé příběhové linky vynořují a zase mizí, aby se vynořily někde o něco později,“ popisuje dramaturg Adam Gold.
Vztahy jsou pořád k smíchu
Komedii Šťastni ve třech napsal francouzský dramatik Eugène Labiche, známý i českému publiku především hrou Slaměný klobouk. Tu ostravská scéna uvedla už dvakrát, naposledy v roce 1956. Inscenaci aktuálního titulu uvádí poprvé.
Režisér si přál, aby z ní byla znát atmosféra doby malířů Moneta a Renoira, čemuž je podřízena i scénografie. „Chtěli jsme nějakým způsobem evokovat ten starý svět, který zase není tak starý – je jiný. Ale, myslím si, že pro nás neustále atraktivní,“ domnívá se.
Dáno je to i tématem – peripetie manželských a jiných citových vztahů jen tak nezmizí. A o nic víc ani míň v této čisté divadelní zábavě ani nejde. „Před sto lety se asi lidé více smáli, když drzý sluha něco řekl a pán to musel vstřebat, ale hra se stále hraje, takže tím prokázala jistou kvalitu,“ nepochybuje Vladimír Polák, představitel podváděného manžela, že diváci se zasmějí i dnes. Do konce února mají možnost ještě dvakrát.
