Nové, již osmnácté album Bruce Springsteena High Hopes nese název, jenž by se mohl obrátit proti jeho tvůrci – ovšem zmíněná vysoká očekávání zpěvák zcela naplňuje.
Vlastně to ani není tak překvapivé, za svou dlouhou hudební dráhu nevydal vyloženě špatné album, což může být na druhou stranu pěkně ošidná past, protože přicházet stále s něčím novým, neopakovat se, to dovede málokdo – a fanoušci by to přitom Springsteenovi nejspíš rádi odpustili, kdyby jen klonoval své velké hity.
Zpěvák však nejednou prokázal, že usnutí na vavřínech není jeho cílem, nerozpakoval se přijít s albem zcela akustickým a plným trpce sociálních balad, nevyhýbal se profesionální produkci či naopak lidovkám, jedno však lze vytknout před veškerou jeho tvorbu: Bruce Springsteen, přes všechen svůj úspěch a jistě zasloužené výdělky zůstává normálním člověkem z ulice, se silným sociálním cítěním.
Novinka je zajímavá již svým vznikem. Springsteen na ni totiž vybral nejen převzaté skladby, hned tři z dvanácti, zároveň na albu najdeme písničky, které napsal před řadou let, ale které se z nějakých důvodů neobjevily na deskách. Zajímavé je také přizvání kytaristy Toma Morella, původně sólisty funk-metalových Rage Against the Machine. A dlužno dodat, že to byl od Springsteena výborný tah.
Můžeme se o tom přesvědčit hned v úvodní písni High Hopes, jedné z těch převzatých. Springsteen ji sice nahrál již v roce 1996 na EP, při jarním turné jej ale Morello přemluvil, aby ji zahráli, a nakonec skončila i na albu. Nenechme se zmást krapet santanovským perkusivním úvodem, okamžitě totiž nastoupí Morellova kytara, nejdříve s divokými zvuky a posléze sekanými akordy, do nichž vystřelují ostré přihrávky dechů a doprovodných vokalistek. Plnokrevná píseň se valí nezadržitelně dopředu, podobně jako jeho největší hity Born in the USA nebo Born to Run, dojde i na Morellovo hutné a promyšleně gradované sólo, vše pak vyznívá i navzdory ne zrovna jednoznačně veselému textu jako plné, ano, nadějí.
Třetí píseň American Skin (41 Shots) je příkladem Springsteenovy angažovanosti, isnpirována byla zastřelením neozbrojeného guinejského přistěhovalce čtyřmi newyorskými policisty v roce 1999 – zpěv v pomalejší písni plné zvláštního, až hrozivého napětí tak připomíná zpočátku hlas ve vysílačce. A opět nelze než pochválit Morellovu práci, jeho kytara je spíše stažena, píseň zpočátku jen podbarvuje, pak ale opět zabouří, sedmiminutová skladba tak logicky spěje k hymnickému závěru.
Dojde i na Springsteenův typický vroucí projev v písni Down In the Hole, v písni Hunter Of Invisible Game nás překvapí smyčci, jak v úvodu, tak v doprovodu zpěvákovy akustické kytary, jistě zajímavé je zařazení starší písně The Ghost of Tom Joad, pocházející ze stejnojmenného zcela akustického alba z roku 1995 – mimochodem, Springsteen jej tehdy představil na vynikajícím sólovém koncertě i v Praze. Zpěvák píseň, inspirovanou Steinbeckovými Hrozny hněvu, hrával často, hrávali ji i Rage Against the Machine.
Za srovnání stojí obě verze. Současná sice stále částečně zachovává původní dřevní charakter, do nějž ovšem vstupuje Morello burácivými riffy, celá nahrávka silně kritické sociální písně, končící dvouminutovým Morellovým ostrým sólem, je tak daleko dramatičtější – jako by Springsteen cítil, že tentokrát je třeba zvýšit hlas. Verze je to však výtečná! A když už jsme u srovnávání, závěrečná skladba Dream Baby Dream je převzatá od newyorského dua Suicide, přičemž Springsteen se pietně drží zvláštně melancholického originálu z roku 1979, místo elektroniky slyšíme v úvodu sice harmonium, zpěv je však přinejmenším zpočátku podobně rozechvělý, pak Springsteen přejde do svého obvyklého rejstříku.
Jaké je tedy High Hopes album? Velice dobré, dravé, jako kdyby Springsteenovi přišla druhá míza, což ovšem můžeme prohlásit o řadě jeho předešlých desek. Velkým kladem je jeho sevřenost, a to i navzdory různé době vzniku jednotlivých písní – pokud bychom to totiž nevěděli, těžko bychom to odhalili. Jinými slovy, Springsteenovy písně nestárnou, vždy mají co říct.
