Paříž – Čekání na Godota je zřejmě nejslavnějším dílem dramatika, prozaika a básníka Samuela Becketta. „Je to hra, jejíž název každý zná, ale málokdo ji četl a málokdo viděl inscenaci, která by byla opravdu dobrá,“ říká o hře divadelník Julek Neumann. Její autor, který v roce 1969 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, proslul jako zakladatel absurdního dramatu. Zemřel 22. prosince 1989 ve věku 83 let. Na své přání byl pohřben pouze za přítomnosti blízkých, veřejnost se o jeho smrti dozvěděla až později.
„Je jedním z největších metafyzických dramatiků 20. století. Píše o tématech, která jsou opravdu veliká, člověka přesahují a rozehrává je na obyčejných lidských osudech. Myslím, že tím jsou jeho hry dodnes přitažlivé,“ tvrdí o Samuelu Beckettovi Neumann.
Z Irska do Francie, od nesmyslu ke smyslu
Na literární scéně se Beckettovi přitom příliš nedařilo – jeho první román Murény velký úspěch nesklidil. Vznikl v době, kdy mladý učitel Beckett odcestoval po studiích práva a evropských jazyků z rodného Irska do Paříže, kde začal přednášet angličtinu. V hlavním francouzském městě zůstal, válečná Francie mu byla podle jeho slov milejší než neutrální Irsko. Za činnost v odboji si dokonce vysloužil Válečný kříž.
Svá díla psal střídavě ve francouzštině a angličtině. Literární úspěch přišel v roce 1951, kdy vyšly první dva díly experimentální románové trilogie s názvem Molloy a Malone umírá. O dva roky později vyšel i poslední díl, román Nepojmenovatelný.
Vrcholným Beckettovým dílem se stala hra Čekání na Godota (1949), která je dodnes jedním z nejslavnějších dramat tzv. absurdního divadla. Beckett je autorem samozřejmě i dalších, ale už méně známých her, například Konec hry, Poslední páska či Šťastné dny.
"S termínem absurdní drama poprvé oficiálně přišel Martin Esslin ve svém díle Smysl nebo nesmysl? - absurditu myslel spíše ve smyslu filozofickém, camusovském, jako něco, co přesahuje běžný rámec divadla. Zároveň se snažil pojmenovat skupinu autorů, k nimž vedle Becketta patřil také Eugène Ionesco a Arthur Adamov, které spojovalo to, že stavěli modelové situace s určitými iracionálními prvky," vysvětluje Julek Neumann.
Godot v Česku
Na českých jevištích nepatří Beckettova nejznámější hra k nejhranějším a ze strany kritiky nejchválenějším kusům. „Komunistické úřady nebyly nakloněny tomuto typu dramatiky, a když se pak směla hrát, byli divadelníci ovlivněni interpretacemi západních kritiků, tedy soustředili se na obecný význam, a ne na to, co se na jevišti má dít,“ popisuje důvody Neumann.
Beckettovu absurdní dramatiku budou moci ale už brzy okusit návštěvníci Národního divadla. Na leden 2010 zde v režii Michala Dočekala chystají Čekání na Godota.
