Praha - Semafor, někdejší kultovní pražské divadlo, už baví diváky nadčasovým humorem a nestárnoucími melodiemi po pět desetiletí. Na hvězdnou dráhu za tu dobu vyslalo spoustu stálic české pop music, muselo ale překonat i řadu peripetií. Populární scéna, která je neodmyslitelně spjata se jmény svých zakladatelů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, slaví 30. října své narozeniny.
Semafor vyslal na hvězdnou dráhu mnoho stálic české pop music
„K smíchu toto představení trochu je a trochu není,“ zaznělo předposlední říjnový den roku 1959 z prken nového divadla, tehdy ještě v pražské ulici Ve Smečkách. Divadelník Jiří Suchý, který prý nikdy neměl vyšší cíle než bavit, Semafor založil spolu s hudebníkem Jiřím Šlitrem. V jeho začátcích tvořili soubor divadla například jazzman Ferdinad Havlík, Pavlína Filipovská či Waldemar Matuška.
Suchý se Šlitrem chrlili jeden hit za druhým, popularita divadla rostla a sehnat lístky na některou ze semaforských hudebních komedií byl problém. Pramínek vlasů, Klokočí, Malé kotě, Včera neděle byla a mnohé další písně se staly evergreeny.
Jonáš a tingl tangl - nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby
Název Se.ma.for, tedy Sedm malých forem, vymyslel pro divadlo Suchý, který měl původně v plánu věnovat se co nejširšímu spektru žánrů včetně pantomimy či loutkového divadla. Sedm forem se ale během prvních dvou sezón smrsklo na formy dvě, a to hudební divadlo a jazzové koncerty.
Spolu se slavnými songy vznikaly v Semaforu v šedesátých letech i divácky nejúspěšnější hry. Mezi nimi představení Jonáš a tingl tangl (1962), které Suchý napsal prakticky jen pro dva herce, sebe a Šlitra. Z Jonáše se stal obrovský hit a podle mnoha kritiků nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby. Písně Honky tonky blues, Vyvěste fangle či Klementajn převálcovaly v popularitě ty předchozí. Suchý se pak k Jonášovi vrátil v roce 1985, kdy společně s Jitkou Molavcovou v Semaforu uvedl zábavnou inscenaci Jonáš, dejme tomu v úterý.
Zlatou semaforskou éru ukončila Šlitrova smrt
V roce 1964 vznikla filmová adaptace hry Kdyby tisíc klarinetů a s ním i nová záplava hitů (Tereza, Babetta, Dotýkat se hvězd). Suchému se Šlitrem „šly“ i písničky o lásce. Kromě Terezy to byla třeba Ach, ta láska nebeská, známý Matuškův duet s Evou Pilarovou, který oba interprety vynesl na výslunní. Karel Gott si zase z té doby odnesl oblíbený song Oči má sněhem zaváté.
Zlatou semaforskou éru šedesátých let podle mnohých ukončila Šlitrova smrt na Vánoce roku 1969. Suchý prý v té době uvažoval, že divadlo zavře. Navíc propukla normalizace, Suchému zakázali Semafor řídit a divadlu byla nakrátko zastavena činnost.
Úspěch se do Semaforu vrátil v roce 1972 s pásmem Kytice, což bylo jeho nejvíce reprízované představení. Nepřízeň režimu ho ale stíhala pořád. „Vyzvali mě, abych škrtl nějakou repliku, a já se zaťal… a škrtl,“ řekl jednou Suchý. Přesto se sem prý lidé chodili „nadýchat čerstvého vzduchu“. Režisér Miloš Forman, který v divadle natočil film Konkurs, na Semafor vzpomíná jako na „pramen živé vody v oné době běsnící ideologie“.
Humor ostatních herců zaváděl divadlo jiným směrem
V rámci Semaforu poté samostatně působili Miroslav Šimek s Jiřím Grossmannem, kterého po jeho smrti nahradil nejprve Luděk Sobota a po něm Jiří Krampol, a dále také skupina kolem Josefa Dvořáka. Jejich humor ale podle Suchého zaváděl divadlo jiným směrem, než byl původní záměr, a tak se na počátku 90. let s Šimkem i Dvořákem rozešel.
Divadlo během svého působení často provázely existenční potíže. Kromě nepřízně ze strany režimu scéna mnohokrát bojovala o své prostory. V průběhu let vystřídala téměř tři desítky adres, aby nakonec po letech pendlování před čtyřmi lety zakotvila v pražských Dejvicích.
