Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce je polská hra od Bogusława Schaeffera, uváděná v Divadle Komedie. V české premiéře se divákům představila ve dvou představeních začátkem května, nyní se chystá na svou první reprízu. Premiérové publikum nejvíce ocenilo taneční i pěvecké skeče, rytmickou rozcvičku před zkouškou a slovní ekvilibristiku parodicky pojatých intelektuálních debat. Celkové vyznění inscenace ale je - i přes zábavné výstupy mladých herců - rozpačité.
Oceňuji práci s překladem textu (Eva Bergerová), který je koncentrátem situační komiky, narážek a slovních hříček. „Schaefferovy komedie plné absurdit a bezmála klaunských etud mají jemný filozofický podtón, skrytou melancholickou barvu, povstávají z ničeho a v nic se obracejí. Souboj s entropií lze vyhrát jen na okamžik, řád se nám rozpadá, myšlenky ztrácíme, na trapnosti a vtipy zapomínáme,“ popisuje netradiční text z divadelního prostředí dramaturgyně Markéta Bidlasová.
Domácí tvar, šitý na míru Janu Hofmanovi, Jaromíru Noskovi a Michalovi Slanému, umožňuje divákům sdílet nazkoušení polemického intelektuálního kusu třemi muži odlišných temperamentů (modeman Jašek - Jan Hofman, ležérní Mišu - Michal Slaný a rtuťovitý režisér Miruš- Jaromír Nosek). Svobodu improvizace střídá koncept absurdního dramatu, který principem opakování zavede diváka do bezpečí známého dění. Vše ostatní vzniká živelně, místy s humorem školní besídky.
Polský režisér Gabriel Gietzky je v Divadle Komedie už zdomácnělým hostem. S prostředím i herci se seznámil během příprav předchozího kusu Pornografie od Witolda Gombrowicze. Pozoruhodného autora zná osobně, hrál ve dvou jeho hrách. „Bogusław Schaeffer je pro mě především výjimečně vzrušující renesanční člověk… Buřič, outsider, provokatér a šašek, to je to, co označuje veškeré projevy jeho tvorby.“ Na hře je znát, že vznikala v přátelské a uvolněné atmosféře, přesto místy působí křečovitě.
Komedii by hlavně slušelo něco jiného než klasické „kukátko“. Menší studiový prostor, možná industriální prostředí některého klubu. Široké jeviště, i když je po většinu času předěleno oponou a hraje se tedy spíše na forbíně, herecké akci nesvědčí. Hlediště je tomuto účelu přizpůsobeno červenou zástěnou a ubráním několika řad. Kontakt s diváky je častý, lidé se baví, režisér i herci se autenticky pohybují v jejich těsné blízkosti. Aktéři citují z divadelních kritik a svých lékařských anamnéz, stojí pod pódiem, ukazují fotky, pobíhají v postraních uličkách, vyzkoušejí požární žebřík, zapojují klavír, jsou maximálně akční.
Na „pracáky“ svícené forbíně stojí kromě klavíru pouze obyčejný stůl a židle. Za oponou je skryt reflektor na stojanu, podlahu dekorují uklízecí potřeby. V poslední třetině se prostor náhle otevře, hloubka prázdné scény funguje jako osvobození. Také nápad s houpačkou přichází v pravou chvíli, vše spěje k zdárnému pochopení zapeklité myšlenky, je nazkoušeno. „Já potřebuji divadlo, protože komu jinak ukážu svou osamělost?“ odhaluje režisér Miruš, který studoval muzikál na JAMU v Brně a kolegové si ho kvůli tomu dobírají.
Hraje se v civilních šatech, bez pauzy, hodinu a čtyřicet minut. Mix intelektualismů a vulgarit vystřídá mnoho nálad. Počítejte s tím, že na vás bude po celou dobu trochu vidět, sál je tlumeně svícený. Na to, že vaší koncentraci pomůže scénická hudba, nespoléhejte, jde o verbální experiment s jen občasnými zvukovými vstupy.
První repríza Scénáře pro tři neskutečné, ale existující herce je stanovena na 21. května.
