„V Hrabalovi čte každý něco jiného. Musíte si umět vybrat,“ říká o zfilmování knih Bohumila Hrabala režisér Jiří Menzel. Za adaptaci Ostře sledovaných vlaků získal v roce 1968 Oscara. Poprvé se s jeho texty setkal ale už v povídkovém filmu Perličky na dně, naposledy při zfilmování knihy Obsluhoval jsem anglického krále – to už bez porady se slavným spisovatelem. „Stýská se mi po něm,“ přiznává mimo jiné Menzel v rozhovoru k dvacátému výročí Hrabalova úmrtí.
Co filmaře na textech Bohumila Hrabala přitahuje?
Jeho vyprávění je filmařsky vždycky velmi zajímavé a inspirující. To se dělá samo. Nepamatuju si, že bych se s tím nějak trápil. Hrabal je velmi bohatý, v jedné větě se smějete i pláčete zároveň, což je v literatuře velmi vzácné. Bohužel jsem byl schopný dělat jen ty veselejší věci. Hrabalovy texty jsou mnohem drastičtější, než jak jsem je udělal já. Ale nemůžu si pomoct, kdybych to dělal jinak, tak by to bylo jenom špatné.
Jak lze jeho příběhy převést na filmové plátno?
Například v knížce Ostře sledované vlaky je děj na přeskáčku, což bylo literárně zajímavé, ale pro filmového diváka by bylo obtížné se v něm vyznat, takže tam jsme film vyprávěli chronologicky. Tím pádem se jednotlivé obrazy konfrontovaly a byly zajímavější. Něco smutného, něco veselejšího. I u těch ostatních věcí je to vždy spíše mozaika z kamínků, které jsou všechny v Hrabalových textech.
Jenom v případě posledního filmu Obsluhoval jsem anglického krále jsem měl trochu problém, protože jsem ho dělal už bez pana Hrabala. Textu je velmi moc, vybírat z něj je obtížné a stejně nikoho neuspokojíte, protože každý ve filmu bude hledat něco jiného. Dokud byl pan Hrabal živ, byl ping-pong. Něco jsem navrhnul, on navrhnul něco jiného – a šlo to samo. Trošku se mi po tom stýská.
Kdy vás poprvé napadlo točit zrovna podle jeho textů? Jak vznikl první snímek podle Hrabala – povídkové Perličky na dně?
Měl jsem hrozné štěstí. Nebyl jsem na filmové škole zvlášť dobrý žák. Mí kamarádi byli starší – Schorm, Chytilová, Honza Němec už měli za sebou celovečerní film. A když se objevil Hrabal a četl jsem jeho povídku, řekl jsem si: To je můj autor. Všechno hezkého z české literatury, co se mi kdy líbilo, tak je v něm – a ještě silnější. Pak jsem potkal Honzu Němce a zjistil jsem, že i on je do Hrabalových textů zamilovaný. A řekli jsme si, proč bychom nenatočili film. Měl jsem štěstí, že se mi povídka povedla.
Poté mi nabídli Ostře sledované vlaky a já na ně kývnul, aniž bych je četl. Pak jsem se dozvěděl, že tři režiséři přede mnou je odmítli, protože nevěděli, jak na to. Nejsem ten typ autora, který chce prosazovat sebe. Jen jsem jeho texty přeložil do jiného jazyka.
Jak vypadala spolupráce s panem Hrabalem?
On psal, já jenom připindával to, co jsem věděl od pana profesora Vávry, že potřebuje literatura, aby se dostala na filmové plátno. Byl neskutečně trpělivý a velkorysý – ve srovnání třeba s jinými autory, kteří si váží každého svého slova. Byl jako Mozart v muzice. Jemu to tak krásně psalo, kde to bral, to nevím.
Říká se, že Hrabal do svých postav hodně projektoval sám sebe. Je to pravda?
Určitě ne sám sebe, ale co viděl, zažil, slyšel. Říkal, že je spíš sběratel než spisovatel. Všechny historky, které jsou v Ostře sledovaných vlacích, třeba slavné razítkování, se někde staly. On je shromažďoval a pak vznikaly krásné texty. Když přišli Rusové, měl zákaz publikovat, zahořkl a nepsal asi tři roky. Pak si jednoho dne sedl na zápraží, vzal si prací stroj a za tři týdny napsal Anglického krále.
