Jako druhou premiéru sezony uvedl Balet Národního divadla začátkem března Chvění - celovečerní autorské představení šéfa souboru Petra Zusky, který s koncem sezony uzavře patnáctileté působení na tomto postu. Ve večeru, který původně vznikl pro brněnské Národní divadlo na podzim loňského roku, se Zuska dotýká problematiky dnešních dnů. V symbolických, filozofujících obrazech odráží témata, jako je nestabilita, migrace, byrokracie, boj o existenci, úzkost či strach. Reaguje na světový chaos, přičemž ve veškerém dění hledá i pozitivní aspekty.
Recenze: Zuskovo Chvění je báseň beze slov, která rozechvívá
Zuskova hudební dramaturgie spojila v jeden soudržný celek skladby zdánlivě nekompatibilní. Představení otevírá první věta ze Symfonie č. 3 polského skladatele Henryka Góreckého, jejíž pochmurnou atmosféru a tklivost Zuska ve druhé části večera rozrušil optimistickou hudbou z alba Chvění Jiřího Pavlici ze souboru Hradišťan. Inscenaci pak uzavírají fragmenty z druhé a třetí věty Góreckého symfonie.
Bez začátku a bez konce
Jednoduchá, výtvarně čistá a zároveň velmi efektní je scénografie (Jan Dušek). Horizont potemnělého jeviště, přes jehož plochu se klikatí bílá čára, zabírají vysoké tmavé schody. Ty na forbíně navazují a přepadávají dolů do prázdného orchestřiště (hudba k představení je reprodukovaná). Na jevišti je jako všudypřítomný kufr, jednoduchá rekvizita s nesčetnými možnostmi interpretace. Může být symbolem toho, co pro člověka znamená domov, vlastní identita, vzpomínky, odchody a návraty, osudová rozhodnutí či změny…
3 minuty
Reportáž: Chvění uvedl Petr Zuska i v pražském Národním
Postavy tanečníků, mužů i žen, jsou oblečené do uniformních přiléhavých trikotů černé barvy. Na obličejích mají škrabošky, které stírají jakoukoliv individualitu. Jako by byli živou a přitom anonymní masou, která se potichu pohybuje vpřed. Zjevují se na nejvyšších stupních schodů, ve vlnách kloužou, kroutí se a jako kapky stékají směrem dolů, pokračují po jevišti a mizí kdesi hluboko v prostoru orchestřiště. V časoprostorové smyčce padají do neznáma, do nejistoty a tmy.
Z plynutí se občas vyděluje jedinec, dvojice či nějaká skupina. Tiché repetitivní dění na jevišti, které je bez začátku a bez konce, získává v pomalu se nesoucí hudbě na naléhavosti. Lidský rod pochoduje za svým osudem. Dere se vpřed, možná ke smrti, možná ke znovuzrození.
Příběh plný emocí
Představením se prolínají a propojují jej sólové party ústředního páru (v první premiéře Aya Watanabe a Ondřej Vinklát). Žena a muž se bolestně loučí, plně prožívají své tady a teď. Blíží se nevyhnutelné, moment, kdy jeden druhého navždy ztratí. Dvojice rozehrává svůj vlastní abstraktní příběh plný vypjatých emocí. Několikrát se v nádherném, velmi muzikálním tanečním dialogu vrací k leitmotivu inscenace, známé Holanově básni Poslední: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné…“
V další pasáži se zcela mění nálada, tanečníci už nejsou pouhými stíny, ale stávají se z nich skuteční lidé, energické, radostné, hravé a rozzářené bytosti. Život není prostoupen jen smutkem a bolestí. Roztančené kolotání mužských a ženských sborů je plné života. Ten podtrhují kostýmy, lehké, bílé, vzdušné, vlající… a nechybí tu ani dotek humoru.
Aya Watanabe a Ondřej Vinklát
V závěru se pak inscenace obloukem vrací zpět k pochmurné atmosféře, kterou už dobře známe ze začátku, osudový kruh se uzavírá, dvojice se setkává a je od sebe odtržena naposledy, sboroví tanečníci jeden po druhém mizí v temnotě. Na jevišti po nich zůstanou jen poházené kufry coby hřbitovní náhrobky. V publiku ta tečka vyvolá němé rozechvění.
Zuskova umělecká výpověď má strhující dynamiku, je do detailu propracovaná, silná a autentická. Baletu Národního divadla tahle působivá báseň beze slov nesmírně sluší. Nejbližší reprízu chystá soubor na 23. března a pak až v květnu.