Dalo by se říct, že povídky Alice Munroové jsou stále stejné, a zároveň pokaždé jiné. Platí to i o (především) hrdinkách jejích příběhů, jejichž životy plynou zdánlivě stereotypně, ale přitom jsou pod povrchem maloměstské obyčejnosti mnohdy dramatické. I nejnovější český překlad knihy kanadské nobelistky – povídkový soubor Veřejná tajemství – potvrzuje, že Munroová tyto spodní proudy umí mistrně popsat a strhnout jimi i čtenáře.
Recenze: Veřejná tajemství Alice Munroové se vyplatí sdílet
Česky vyšlo už několik souborů povídek Alice Munroové, například Drahý život, Láska dobré ženy nebo Příliš mnoho štěstí. Většina jejích próz se odehrává v provincii Ontario, kde spisovatelka vyrůstala a žije, výjimkou nejsou ani Veřejná tajemství (v originále vyšla v roce 1994). Osm příběhů propojuje městečko Carstairs a jeho okolí a místní továrna rodiny Doudových.
Místo je tedy stále totéž (s výjimkou občasného cestování, které postavy zavede do Austrálie nebo Albánie), různí se ale – aniž by povídky byly řazeny chronologicky – doba děje. Čtenář si ovšem nemusí ani uvědomit, že se něco odehrává v roce 1940 nebo 1980, pro autorčiny texty je příznačné, že na konkrétní dobu často odkazují jen detaily. Působí spíše staromilsky zakonzervovaně.
Čas je totiž jedním z opakujících se témat Alice Munroové. Vnímá ho jako nositele historie: v přítomnosti (v podobě míst či v chování lidí) je obsažena minulost. Čas ale zároveň minulost mění – kdo si může být jistý pravdivostí vzpomínek?
Pravda je relativní
To vše se napříč povídkami odráží ve sdělení, že „pravda je relativní“. Munroová mnohé věci, pointy příběhů nevyjímaje, nedoslovuje, nechává na čtenáři, aby si o vyznění sám rozhodl. Dostane od ní indicie, ale ne vysvětlení, umožňuje mu například nazírat situace z pohledu různých postav. Postupně ho ponouká ke zvědavosti (bylo to tak, jak si myslím?), ani ne tak gradací, jako spíše plynulým dávkováním informací a podrobnými popisy, které čtenáře plasticky vtahují do života kdesi v kanadském zapadákově.
Vedle lokací si Munroová ze svého života do života postav často vypůjčuje zálibu v naraci. Její hrdinové si vybírají povolání související s knihami, s učitelstvím, vyprávějí příběhy, píší dopisy (které ovšem ne vždy najdou adresáta). A jejich prostřednictvím do textu propašovala i svůj názor na literaturu. „Já to tak prostě cítím, jako bych je opravdu všechny znala,“ říká třeba jedna z postav o spisovatelech. „Znám je z jejich knih. To přece chtějí, ne? (…) Znám je tak dobře, až mi připadají nudní. Jako každý, koho člověk dobře zná.“
Otázkou spíš je, vyplývá z knihy, která má v názvu tajemství, jestli vůbec lze někoho opravdu dobře znát. A jestli něco takového chtít. Obyvatelé Carstairs žijí své obyčejné životy, ve stereotypním koloběhu odcizování a sbližování se, jak už to tak patří k dlouholetým vztahům. Stejně nejasné vzrušení v nich vyvolává údajný mimozemský únos i dopis od muže, kterého nikdy neviděli. Pod pokličkou obyčejnosti pak probublávají menší i větší podivnosti, násilí a touhy. A všudypřítomný leitmotiv ztráty.
Dobře se provdat
Za hlavní postavy si Munroová (nejen v této knize) vybírá ženy. Snad to souvisí s vlastní zkušeností šestaosmdesátileté spisovatelky z doby dospívání, že své hrdinky vystavuje tlaku „dobře se provdat“ a ty, které na tuhle hru z různých důvodů nepřistoupily, se jeví jako nekonvenční. Ženy v povídkách zjišťují (mnohdy temná) tajemství o mužích i o sobě, ale skrývají je samy před sebou, aby jim nemusely čelit a vymanit se z partnerského údělu anebo ze své touhy po lásce.
Z milostných stereotypů a nenaplnění jako by vyčnívala povídka Albánská panna. Exotický příběh osudové lásky má až filmový rozměr dobrodružství, o němž ženy romanticky sní, ale nezažívají ho. Alespoň ne ty z povídek Alice Munroové. Vyplatí se ovšem prožít s nimi i „jen“ tu všednost.
Alice Munroová: Veřejná tajemství (Open Secrects); přeložila Zuzana Mayerová, vydalo nakladatelství Paseka, 2017.