Když jsou dcera a matka u moře, nemusí jít pouze o letní čtení. Spisovatelka Deborah Levyová vás knihou Horké mléko přesvědčí, že vztahy nemusí být pouze láskyplné, krutost nemusí být vlastně zlá – a žahavé medúzy v moři mohou být i trochu poslové z jiných světů.
Recenze: V létě je i mateřské mléko horké
Zdá se, že britská spisovatelka Deborah Levyová (*1959) se zvolna zabydluje i v Česku, kde už jí před čtyřmi lety vyšel u Odeonu titul Doplavat domů. Možná i proto, že česká nakladatelství s oblibou vydávají tzv. letní knihy, kam lze zařadit i ty od Deborah Levyové. V takových příbězích nechybí nic, co k létu patří: slunce, moře, pláž – i trochu toho nespoutaného a nekonvenčního sexu. Levyová má navíc smysl pro humor, kompozici a hutnou zkratku.
Také novinka Horké mléko, v pořadí sedmá autorčina novela, dokáže sebejistě vykreslit okouzlující atmosféru bazénu i mořského letoviska, stejně suverénně ale umí črtat dramatickou linkou i ženské charaktery. U Levyové navíc již od minule víme, že to nebudou jen nakvašené povahy, co kladou nesmyslné otázky, na něž neznají samy odpovědi.
Vnější kázeň a vnitřní sebezpyt
Ne, tohle není kniha pro ženy a o ženách, i když to tak na první pohled vypadá. Mohou ji číst i muži, kteří se v ní, s nadsázkou řečeno dozvědí, že ženy mají nejen své strastiplné dny, ale i každodenní útrapy. Obě zapálené ženské mozkové hemisféry umí navíc vyprodukovat nejen všudypřítomný chaos, ale i vtipně pointované historky, neřku-li situace. V tom je spisovatelka Levyová velmi silná. Nic z toho jí ovšem nebrání v literárně antropologickém úhlu pohledu, v němž se může i nějaká ta žena dobře poznat.
Sofiina matka Rose nemůže chodit. Alespoň to tvrdí, když všechny naděje vkládá do speciální kliniky na jihu Španělska, kam se vydává v doprovodu své dcery. V horké Andalusii na klinice doktora Gómeze, který sám je mnohem více než psychiatrem, spíše podivně šarlatánským mystikem, doznává navenek pevné pouto mezi matkou a dcerou prvních trhlin. Obě ženy procházejí mramorovými sály kliniky, které tolik připomínají tekoucí horké mléko.
Deborah Levyová při nominacích na Man Booker Prize
Brzy vysvitne, že matka sice nemůže chodit, zato dokáže řídit. Dcera zase pro změnu matku miluje, ale patrně by ji mnohem raději poslala do horoucích pekel. Předtím by ji ale nejraději proměnila v mlčící kámen. Možná, že matka jenom svoji paralýzu simuluje, aby si dceru udržela, dcera zase pro změnu s matkou zachází na klinice způsobem, který připomíná spíše jakési antropologické experimenty. Matka Rose se pro svou dceru Sofii stává stále silněji čímsi, jak se v jednu chvíli vyjádří, co „přepadlo můj život“.
Obě se na počátku rozhodnou, že záchranu naleznou v kázni a sebezpytu: každá ovšem v průběhu času trochu jiným způsobem. Vnější svět je oddělen od toho vnitřního. Napětí, které pozvolna narůstá ve vztahu mezi matkou a dcerou, se vymyká běžné představě o řecké katarzi. Přichází totiž kradmě a nezřetelně…
Labyrint skrytého násilí
Tam, kde se matka snaží schovat ve své chorobě, jež se pro ni stává metaforou selhání jejího manželství, touží se dcera osvobodit, infikována náhle sexualitou, před níž není úniku. Labyrint svého těla odevzdává napůl své německé milence Ingrid, napůl místnímu mladíkovi, jenž ošetřuje její poranění žahavou medúzou. Páchá na sobě vědomě násilí, jakoby s tou bolestí chtěla projít někam dál.
Průhledná monstra, plovoucí v houfech poblíž břehů, se pro Sofii proměňují v nebezpečí, jež na ni číhá každého dne na pláži. Medúzy žahají jako vzpomínky ve vlnách, jež pravidelný mořský příliv vrhá na pláž. Tam, na ta místa, kam ochromená matka nemůže vyrazit, jedině kdyby si její dcera „ulámala obě nohy a dala je své matce“.
Nalezne dcera klíč ke své matce, jímž by odemkla její tajemství? Zdánlivě realistické opisy a promluvy postav jsou zaneseny symbolikou dávných mýtů. Zjevují se v temných nocích, ale i v drobných detailech prosluněného dne. Na pozadí vztahu matky a dcery nicméně brzy vysvitne, že tajemství rodiny Papastergiadisů, jak se hlavní vypravěčka Sofie po svém řeckém otci jmenuje, není vlastně žádné velké mystérium.
Sofiin otec, jenž rodinu kdysi opustil, nese magické křestní jméno: Christos. Odpuštění nepřichází. Moudrost dcery nespočívá v tom, že by se snažila a dokázala někdy svou matku Rose byť jen trochu pochopit, v tom je více řecká než anglická. Jen ona totiž ví, že mateřské mléko i po letech dokáže být horké.
Devorah Levyová: Horké mléko (Hot Milk). V překladu Hany Březákové vydalo nakladatelství Slovart, 2018.