Dvacet let je v čudu a Mark, Simon, Spud a Begbie jsou zpátky. A znovu to, díky Dannymu Boyleovi, který si rád šlehne s nimi, dávají na vlně ikonické kultovky z „devadesátek“, protože to jsou cool smažky a závisláci, kterým je takhle dobře. Jestli vás dostali tehdy, nezklamou vás ani teď.
„Zvolte si život, zvolte si budoucnost! Zvolte si Twitter, Facebook a Instagram a doufejte, že to bude někoho zajímat. Zvolte si staré křivdy a přejte si, abyste to tenkrát udělali jinak. Zvolte si dějiny, které se opakují a zvolte svým dětem totéž, ale horší…“ Jste závisláci? Tak se s tím smiřte a dejte do toho všechno, protože nemá smysl nechávat si něco na pak, které stejně neexistuje. A když už to bude k nesnesení hustý, utište bolest nějakou drogou, uvařenou v nějaké zaplivané kuchyni a upusťte páru na nějakém páchnoucím hajzlíku, kde se mísí zvratky s močí a barevné sny se šedou realitou. A pak se vypotácejte na peron a naskočte do kteréhokoli vlaku, který tu zastaví, protože každý jede po slepé koleji.
Trainspotting a jeho stará parta jsou zpátky a jakkoli je ošidné křísit po tak dlouhé době nostalgickou reminiscenci na etablovanou kultovku, výsledek není ani naředěná replika, ani sentimentální doják.
Vzpomínáte na to, jak před dvaceti lety Mark Renton porušil dohodu a obral kámoše o šestnáct tisíc liber, které vydělali na společném kšeftu? Zdrhl je utratit do Amsterodamu a jen on ví, jak ho mohla napadnout taková kravina, že nastala chvíle, kdy by se měl vrátit domů a vyrovnat staré dluhy. V pajzlu na předměstí s absurdním názvem Port Sunshine čeká nabuzený Simon, který mu chce všechno vrátit i s úroky. Kdyby to přežil, číhá v záloze agresivní pošuk Begbie, jenž zdrhnul z lapáku. A jednoduché to nebude mít ani s vyměklou smažkou Spudem, kterého jediného úplně neobral, ale stejně mu zničil život a teď, po svém návratu, i smrt.
Nikdo ho tu nečeká, nikdo ho tu nechce, nikomu na něm nezáleží a možná bude litovat, že se vrátil. Zdá se, že tohle Renton (který už není ve své staré formě) nemůže ustát. Jenže tady je jeho skutečný neutěšený domov a on se ho nehodlá vzdát. A to je dobře, protože jinak by Danny Boyle přišel o dokonale vykoumaný závěrečný záběr, což by byla vážně škoda.
U konce s dechem
Pod scénářem je podepsaný Boyleův dvorní scenárista John Hodge, který story hodně očekávaného sequelu koncipuje ve stylu: to všechno odnesl čas, ale ještě toho máme hodně co říci. Tihle chlapi ve středním věku se už tak bezstarostně nesjíždějí, možná proto, že jsou pořádně sjetí svými bezútěšně vyprázdněnými životy. Z Ewana McGregora se po akutním srdečním selhání stal muž, který už nechce utíkat a po létech se vrací na místo činu s vymyšlenou historkou o práci, ženě a dětech. Tuší, že mu tady půjde o kejhák, ale cítí, že nemá jinou alternativu.
Jeho Mark, který na sebe váže příběhy bývalých kámošů, přednese svůj tradiční existenciální monolog a navzdory všem svým nectnostem vzbuzuje vstřícnou diváckou empatii. Hodně robustní až fyzicky nepříjemnou figuru ranaře Begbieho odvedl s velkým přehledem nevypočitatelně explodující Robert Carlyle, zatímco Jonny Lee Miller drží svého grázlíka Simona na hraně pomsty a možného návratu do starých časů.
K těmhle třem je třeba přičíst svéráznou fyziognomii Ewena Bremnera, která vtiskla nezaměnitelné rysy pokřivené figuře věčného feťáka Spuda. A máme je všechny pohromadě. I po dvaceti letech jim to společně funguje a v dámské sekci castingu je doplňuje bulharská ťápota Anjela Neďalkova, která nechápe, proč žijí pořád minulostí, neboť sama pochází z prostředí, kde se na minulost raději zapomíná.
Danny Boyle vede své herce přesně a oni mu rozumějí. Jeho režie je stylově čistá a promyšleně využívá flashbacků a citací, které propojují „dvojku“ s „jedničkou“, i když sebedestruktivní poetiky a záblesků surrealistických, tripových raušů je tu tentokrát méně.
Je jasné, že první díl stejně jako první dávka jsou akty neopakovatelné. Přibyly roky, ubyla energie a doba, kdy měli naši (anti)hrdinové pocit, že mají ještě všechno před sebou, je nenávratně pryč. Kouzlo původního Trainspottingu se začíná lehce vytrácet a něco mi říká, že se s nimi v jejich Edinburghu už jen tak nesetkáme. A tak je T2 (možná) docela důstojným filmovým rozloučením, které jim sluší a jež si zaslouží.
