Koncem 80. let oheň revolučního nadšení pro spravedlivou věc socialismu v Československu už ani nedoutnal. Dodnes o tom svědčí nahrávky tehdejších domácích hvězd pop music: Karla Gotta, Heleny Vondráčkové nebo Michala Davida. „Jejich úkolem bylo šířit radost, pomáhat národu, aby byl šťastný v každodenním životě, ale v tomto úkolu naprosto selhávali. A proto si sečtělý Husák vzpomněl na funk. Ryčnou, životadárnou hudbu amerických černochů, která nesla ve svých písních poselství osvobození lidstva od útlaku,“ píše Karel Veselý v knize Bomba Funk, která odhaluje plány na skutečnou revoluci, totiž změnu lidského smýšlení přesně podle pořekadla černošských funkatýrů: „Osvoboďte své zadky a vaše mysl se přidá.“
Zní to bláznivě, přesadit černošskou hudbu do země, která nade vše miluje dechovku a tleská notoricky na první dobu. Jenomže právě tady dokazuje Veselý kompetenci špičkového hudebního publicisty, který umí transponovat z jedné tóniny, respektive z jedné kultury do druhé. Proč by nemohla funková hudba pomoci vyhasínající myšlence socialismu, když se jí povedlo rozdmýchat v Afroameričanech touhu po autonomii uprostřed světa ovládaného bělošskými protestanty? Proč by i v Československu nemohla být hudba prostředkem komunikace a emancipace?
Kdo začne populární hudbu promýšlet nejen jako zábavu a kšeft, ale i jako katalyzátor společenských změn, stejně jako se to Veselému povedlo v předchozí knize Hudba ohně: Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dále (2010), zůstane mu zvyk vnímat hudbu v širších souvislostech.
Karel Veselý je ročník 1976 („Autor se narodil v roce, kdy Stevie Wonder vydal slavné dvojalbum Songs in the Key of Life,“ píše se na záložce). Realitu konce 80. let proto nutně, s notnou dávkou hravosti, domýšlí zpětně. Zpěvákem fenomenální kapely Funky Leninz ustanoví někdejšího předsedu vlády Lubomíra Štrougala, neboť ten skutečně působí na dobových fotografiích vedle strýcovských postav v politbyru šarmantně a enigmaticky, kytaru pak svěří fotbalové legendě Antonínu Panenkovi.
Veselý si umně pohrává s peripetiemi a mýty populární hudby v éře Husákova knedlíkového socialismu, samotný prezident je však namísto strážce společenské apatie iniciátorem fantaskního plánu na probuzení, ovšem ztrácí půdu pod nohama působením vykutáleného pragmatika Jakeše. Autor si pohrává s realitou reálného socialismu, aniž by na čtenáře čtverácky pomrkával jako vítěz nad dějinami – a to je první a dílčí vítězství Veselého textu.
Zcela zásadním přínosem románu Bomba Funk je však samotné autorovo přemýšlení o hudbě. Jakmile totiž Veselý přesadí funkovou hudbu z New Yorku do české kotliny kamsi k Postoloprtům, daleko lépe, jaksi více zblízka, chápeme její principy. „Dýchavičnou metaforu … nahradil něčím, co nedávalo smysl, ale zároveň ho dávalo velmi dobře – každý jeho verš otevíral desítky interpretací, smysl bobtnal do třetího a čtvrtého rozměru a zdánlivě volné asociace se propojovaly ve stejných místech jako rovnoběžky. … bylo to oplzlé, opojné a pravdivé zároveň,“ popisuje Veselý první zdařilý text fiktivní kapely Funky Leninz a nejspíš tak o skutečném rockovém textu prozrazuje ve zkratce, co se v Česku zatím nejspíš nikomu nepovedlo říci.
Karel Veselý: Bomba Funk. Vydal Big Boss. Praha, 2017.
