Od předčasného úmrtí basisty a skladatele Milana „Mejly“ Hlavsy sice záhy uplyne už dvacet let, jeho hudební odkaz je nicméně stále více než živý – dokazuje to i právě vydané album jeho sólového projektu Šílenství Live 1999. Zároveň vychází na DVD celovečerní dokument o Hlavsově domovské skupině The Plastic People of the Universe.
Recenze: Šílenství Mejly Hlavsy pořád dovede tnout do živého
O tom, že byl Hlavsa mimořádně plodným autorem, netřeba mluvit, mluví o tom už nejen patnáct alb Plastiků, na nichž byl téměř výhradním autorem, ale i řada vedlejších projektů, ať již to byli DG 307, Půlnoc, Fiction či spolupráce s Garáží. A také sólový projekt Šílenství z roku 1999.
Šílenství s Plastiky i bez
Elektronikou, samplováním a dalšími současnými inspiracemi ovlivněné album bylo původně zamýšlené pro Hlavsovu domovskou kapelu, někteří jeho spoluhráči se ovšem novátorského přístupu zalekli, a tak si album Hlavsa nahrál sám, s jinými muzikanty. Album Šílenství vzbudilo zaslouženou pozornost, jako rýpnutí jen dodejme, že po Hlavsově smrti Plastici jednu píseň z tohoto alba nejenže provozovali koncertně, ale také ji znovu nahráli.
Hlavsa s Šílenstvím také koncertoval a při vystoupení v pražském Paláci Akropolis vzniklo recenzované album. Hlavsu tehdy doprovázela basistka Eva Turnová, jež také zpívala, kytarista Joe Karafiát, bubeník Ludvík Kandl a Dušan Vozáry, který obsluhoval syntezátory, samply a živě míchal zvuk celé kapely.
Pokud jde o dramaturgii koncertu, Hlavsa přirozeně sáhl po aktuální desce, z níž pochází naprostá většina písní, sedm z jedenácti. Zabrousil ale také do minulosti, slyšíme tak tři staré plastikovské písně a jednu z jeho dalšího projektu Fiction. Přitom je samozřejmě zajímavé sledovat, jakou proměnou právě tyto „archivní“ skladby prošly, písně ze Šílenství jsou totiž víceméně nezměněny, jen samozřejmě přizpůsobeny koncertním možnostem. A také dravější, živější.
Nesetrvávat na místě
Šílenství – Live 1999
Podívejme se tedy na nahrávky, jež ze Šílenství – a jsem teď ve velkém pokušení malého písmena – nepocházejí. Již úvodní Šel pro krev od prvních tónů charakterizují temnější spodní proudy, díky basové kytaře i elektronice, ale i bicím, nad nimiž se pak vine kvílivá linka kytary, posun je přitom v logice originálu.
Což zcela platí i pro další „předělávku“, hezky šlapající skladbu Špatná věc, nemluvě o zcela pochopitelné pořádné naštvanosti. Aby ne, text, vlastně báseň Egona Bondyho, popisující marasmus sedmdesátých let, je jasný: „Se smrtí vstávám se smrtí usínám / tuším že v tom nejsem sám / Tisíce mladších jsou na tom zrovna tak / můžem asi čekat jenom na zázrak.“
Zajímavé přitom je, že obě zmíněné písně pocházejí z alba Plastiků Hovězí porážka, natočeného podomácku v roce 1984. Další starší skladbu, melancholicky laděné Básníky ticha, Hlavsa napsal pro skupinu Fiction, již založil v roce 1994. Nová verze je opět ostřejší a vlastně i hlubší, doslova i přeneseně.
Závěrečné Magické noci pocházejí z prvního alba Plastiků Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, nahraném potajmu v letech 1974 a 1975 a vydaném o tři roky později na Západě. Oproti originálu je tato koncertní klasika delší, od úvodního hypnotického motivu basy přitom krásně graduje, přes atonální linku Karafiátovy kytary procházející víceméně celou skladbou a spíše deklamovaný text Bondyho básně, který možná ještě více sluší náladě celé písně, až k závěrečnému finále.
Celé album je tak poctou jak Hlavsovu kompozičnímu mistrovství, tak jeho schopnosti a potřebě nesetrvávat na místě. A zcela namístě je chvála pro zvuk nahrávky, doplňující již tak – naštěstí – bohatou hlavsovskou diskografii.
Historie Plastiků bez hledání smyslu
Celovečerní dokument Jany Chytilové The Plastic People of the Universe, který nedávno vyšel na DVD, vznikl v roce 2001 v koprodukci ČT a víceméně zachycuje historii kapely a jejího nerovného boje se státní mocí, přičemž vedle kapely samotné v dokumentu promlouvají i Otakar Motejl, Pavel Landovský či Dana Němcová nebo Ivan Martin Jirous. Jistě dobře, že byl takový film natočen, zvláště když se produkci podařilo vyhledat řadu do té doby neviděných archivních záznamů, stejně jako třeba získat cenný rozhovor s Václavem Havlem.
I přes to všechno je také filmu co vytknout. Jistě by bylo ideální spojit historii s hlubším zamyšlením nad smyslem jejího boje, významem celého undergroundu a nadčasovosti tohoto důležitého vymezení se vůči – tehdy – bolševikovi. Režisérka bohužel setrvává u pouhého vyprávění, přičemž se ani té chronologie nedrží, natož aby došlo na potřebnou reflexi.
Píše-li se tedy na stránkách koproducenta, že „spíše než historie kapely je hlavním tématem konflikt svobodně tvořivého ducha s totalitním režimem“, opak je pravdou. A ještě nezvládnutou.
Film například zcela pomíjí debutové album skupiny a důležité okolnosti jeho nahrávání – kapela si tehdy totiž uvědomila, že sice nemůže do státních studií, desku si však může natočit sama, dle vlastních představ. Úvodem vidíme Lou Reeda, jistě slavnou celebritu, ovšem sdělení, že Plastici byli za svou hudbu zavření, český divák příliš nepotřeboval – naopak kytarista Gary Lucas, který by toho mohl říct víc, dostal daleko méně prostoru.
Vše, co chybělo
Zajímavé jsou však bonusy: jednak záznam z koncertu k 20. výročí Charty 77 ve Španělském sále, rozhovor s Věrou Jirousovou, v němž popisuje propojování světa výtvarníků s rockovými muzikanty, krátké lidské medailonky muzikantů, hlavně ale dlouhý monolog Václava Havla o svobodě, za niž je třeba stále bojovat, o svobodné tvorbě a jejím významu tehdy i nyní – právě on, ovšem mimo film, říká vše, co v něm chybělo.
Neznamená to, že by byl dokument o Plasticích špatný, rozhodně je to však promarněná příležitost, na druhý již totiž nedojde – i třeba proto, že mnozí protagonisté již nežijí. A když už jsme úvodem zmínili jedno výročí: v březnu 2021 by Hlavsa oslavil sedmdesátiny.
