Vyhlazovací nacistický tábor Osvětim. Místo, kde rezolutně platí dantovské „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete!“, avizující bránu do pekel. Tahle továrna na smrt likvidovala denně kolem šesti tisíc vězňů. A pak bylo třeba uklidit, aby sem mohli být nahnáni další. Tuhle příšernou práci vykonávali příslušníci sonderkommanda, mezi kterými byl i maďarský Žid Saul Ausländer, bezmocný hrdina nekompromisního filmového svědectví Saulův syn.
Recenze: Saulův syn provází Osvětimí v přímém přenosu
Oheň, popel, neskutečné lidské utrpení a neuvěřitelná lidská zběsilost. Z těchto drásavých ingrediencí sestavil maďarský režisér László Nemes svůj neuvěřitelně autentický, pronikavý a zraňující filmový debut, k němuž (spolu s francouzskou spisovatelkou a scenáristkou Clarou Royerovou) napsal i původní scénář. Řekl si, že chce natočit jiný film o holocaustu, než jsou ty ostatní – a jak řekl, tak udělal.
Jako leitmotiv zvolil děsivou práci sonderkommanda, zvláštního oddílu vězňů (většinou židovského původu), kteří udržují továrnu smrti v jejím vražedném chodu. Přísně izolováni od ostatních, po čase už jen mechanicky, rutinně, netečně a otupěle vykonávají ty nejodpornější práce a po čase jsou z nich už jen otupělé a bezcitné stíny, pohybující se v zóně smrti a čekající na tu svou, jež je pro mnohé vykoupením.
Saul Ausländer je jedním z nich. Se sklopenou hlavou tu dělá, co má, až do chvíle, kdy mezi mrtvými objeví tělo svého syna. Tehdy se rozhodne k šílenému a riskantnímu kroku, který ohrožuje i všechny ostatní, totiž uchránit ho od masové kremace a dopřát mu důstojný pohřeb. Tenhle silný dramatický oblouk, vyztužený přesně odměřenou fikcí a dokumentárně podloženou realitou, vás nasaje, semele a nenechá uniknout, i když se o to budete snažit.
Z pekla rovnou pro Oscara?
Nedivil bych se, kdyby to takhle dopadlo, poté, co Saulův syn zabodoval v Cannes a na Zlatých glóbech. László Nemes totiž natočil silný, zběsilý a děsivě autentický spektákl, jenž nasadí drásavé tempo, které nemá žádné time outy a zaplavuje vás dalšími a dalšími vlnami koncentrované hrůzy (když pece nestíhají, jde se vraždit k jámám).
V dlouhých záběrech s rozostřeným pozadím, točených v blízkosti ústřední figury (často přes její ramena), objektiv kameramana Mátyáse Erdélyho zachycuje, nezřídka v dramatických detailech, pekelnou osvětimskou kulisu. A činí z vás přímé pozorovatele a účastníky, na které může až fyzicky nepříjemně doléhat bestiální tíha historického reálu.
Brilantní forma tu umocňuje obsah, emocionální a klaustrofobický masakr vás zatlačí do sedadel a lepkavá atmosféra všudypřítomné smrti, spolu s drásavou zvukovou stopou, připraví až k nesnesení intenzivní zážitek. A i když zápletka může působit jako konstrukt, její zakomponování do pekla zvaného Osvětim je přesvědčivé, a to i díky soustředěnému výkonu Gézy Röhringa v ústřední roli.
Saulův syn nenabízí ušlechtilost Schindlerova seznamu nebo odlehčenost Benigniho opusu Život je krásný. Tohle je extrémně realistický, intenzivní a krutý film, ze kterého se vám bude dělat špatně, film odehrávající se ve špatné době na špatném místě, film se spoustou hrůzy, která se na vás řítí i z druhého plánu a nezadržitelně do vás proniká jako nákaza s hořkomandlovým odérem kyanovodíku. Tak se připravte, že nebudete mít kam uhnout a že dostanete zabrat - ale rozhodně jděte do toho!